Na Silvestra 2020 mu v ruce předčasně explodovala pyrotechnika. „Nevidím, nevidím!“ křičel v šoku na kamaráda. Byl to průšvih. Omar Elabdellaoui, norský reprezentant z Galatasaray, měl ze střelného prachu popálený obličej a i kvůli úlomkům z výbušniny oslepl. Střih do února 2022: třicetiletý fotbalista nastupuje s ochrannými brýlemi do zápasu turecké ligy. Jak je to možné?
Protože lékaři během třinácti měsíců a jedenácti (!) operací svedli zázrak.
Protože měl Elabdellaoui neskutečné štěstí. Vždyť podle prvních prognóz v istanbulské nemocnici už nikdy neměl znovu pořádně vidět na obě oči, natož hrát fotbal.
„Prošel jsem náročnou etapou života. Bylo to těžké zranění, hodně jsem se trápil. Ale teď jsem zpátky na trávníku a dělám to, co miluju. Je to jako podruhé splněný sen. Jako znovu začínat s fotbalem,“ rozplýval se v rozhovoru s beIN Sports, když po dlouhé léčbě poprvé znovu nastoupil za Galatasaray.
Proti Göztepe zvládl celý zápas, pomohl k výhře 3:2 a po závěrečném hvizdu gesty děkoval Bohu. Neubránil se slzám dojetí.
Den, nebo noc?
Osudného 31. prosince 2020 Elabdellaoui na své zahradě s přáteli a rodinou, včetně svých tří dětí, připravoval drobný ohňostroj. Ale při podpalování třetí rozbušky pyrotechnika předčasně explodovala.
Nastal šok, panika, snaha uhasit hořící bundu fotbalisty, volání záchranky. V nemocnici se u Elabdellaouiho střídali různí lidé. Trenér, spoluhráči, agent, rodina, jeden lékař za druhým. Bratr ho kvůli popáleninám v obličeji nepoznal a rozplakal se.
„Upřímně si z prvních dnů moc nevybavuju. Všude byla tma, netušil jsem, zda je den, nebo noc,“ líčil Omar Elabdellaoui před pár dny anglickému deníku The Guardian.
„Vím jenom, že kolem mě byla spousta lidí a velký hluk. Je zajímavé, jak hlasy kolem vás zesílí, když nevidíte. Čím déle tohle trvalo, tím větší jsem měl strach,“ popisoval.
Pídil se po pravdě, po popisu reality, ale lékaři byli zprvu zdrženliví. „Myslím, že to pro ně bylo obtížné říct. V jednu chvíli jsem popadl doktorku: Tak už mi povězte, jak to se mnou vypadá!“
Neslyšel od ní povzbudivá slova. Levé oko mělo šanci, ale pravé… „Způsob, jakým to sdělila, nevěstil nic dobrého.“
Dávám tomu pět až deset procent
Zábleskem naděje pro něj byl okamžik, kdy se mu začal vracet zrak v levém oku. Nejdřív barvy a tvary, později jím viděl stejně jako dřív. Radost se však střídala s obavami. Bál se usnout, aby opět nezažíval jen tmu. Strachoval se, že o znovunabitý zrak zase přijde.
Navíc pravé oko se pořád nezlepšovalo. Elabdellaouiho agent s klubovým lékařem hledali, kdo by mohl pomoct. Rozeslali žádosti po celém světě od Velké Británie po Kanadu, uspěli v americkém Cincinnati.
Uznávaný oftalmolog Edward Holland, průkopník v transplantaci rohovky, označil fotbalistovo zranění za nejhorší, co ve své pětatřicetileté praxi spatřil. Bylo prý horší, než když amerického vojáka v Afghánistánu oslepila bomba. Elabdellaoui od lékaře slyšel: „Máte pěti až desetiprocentní naději, že znovu uvidíte.“
Elabdellaoui kvůli výbuchu přišel na pravé oční bulvě o veškeré vrstvy rohovky. Vypálil si také slzné kanálky a přišel o třetinu horního víčka, jež lidské oko chrání a zvlhčuje – bez něj nemůže fungovat. S plastickou rekonstrukcí rohovky a potenciálním návratem zraku proto nebylo možné začít hned, ale postupně se zázrak podařil.
Jedenáct operací a štěstí v rodině
Norský fotbalista strávil v USA dlouhé měsíce. Už během února po osudovém incidentu začali lékaři pod vedením doktora Hollanda s plastickými procedurami, nejdříve novým víčkem.
Posléze ve fázi obnovy zraku Elabdellaouimu transplantovali kmenové buňky do oka. Šance na úspěch se v těchto případech zvyšuje, pokud je dárcem někdo z rodiny. Ukázalo se, že u sestry Ikram panuje dokonalá shoda.
„Neskutečný moment. Velké znamení, že by to mohlo dopadnout dobře,“ děkoval hráč rodině a později uvedl, že právě tento krok je největším důvodem, proč dnes opět vidí.
Cesta k funkčnímu pravému oku nicméně ani po umístění buněk nebyla u konce a výsledek byl stále nejistý. Aby unikl z trýznivé reality, prosil doktory, aby si mohl občas zatrénovat, ač tou dobou stále viděl jen na levé oko. Udržet kondici, přijít na jiné myšlenky.
„Nebudu vám lhát, to mě zachránilo, udrželo naživu,“ přiznal Elabdellaoui. „Začal jsem brzy znovu běhat a díky tomu jsem se upnul na to, že se vrátím, ať se děje, co se děje. Stopy beznaděje jsem ze sebe vypotil.“
Zázrak se podařil
Mělo by zaznít, že nákladnou léčbu po celou dobu financoval klub. Vyvrcholila loni v září vytouženou transplantací rohovky. Aby ji mohl podstoupit, Elabdellaoui byl několik měsíců v režimu kapek, protizánětlivé diety a vody. Svým odhodláním a vytrvalostí byl inspirací pro celý lékařský personál v čele s doktorem Hollandem.
„Když jsem pak mohl opustit nemocnici a přibližně po hodině si sundat náplast z oka, bylo to… Opravdu zvláštní, nevím, jak to vyjádřit slovy,“ dojatě popisoval Guardianu. „Nejdřív jsem viděl trochu. Zavíral jsem zdravé levé oko a najednou jsem viděl! Pravou ruku, pohyby, to jsem neznal. Zázrak! Normálně vás nenapadne, že vidět může být sen – považujete to za samozřejmost.“
Dalším zlomem byl zhruba po roce a půl návrat z USA. Doma následovalo opětovné shledání s rodinou. Znovu vidět (!) své nejbližší byl pro fotbalistu emocionální zážitek. „Spousta slz, smíchu, objetí, radosti. Cítil jsem obrovské štěstí.“
Odtud už zbýval jen krůček pro návrat k fotbalu. Fyzičku měl, potřeboval jen zelenou od klubových doktorů a odborníků. Dostal ji v lednu a o měsíc později už běhal po trávníku při zápase turecké ligy.
Každou půlhodinu si musí vykapávat oči, pokud není zrovna na hřišti, kde nosí speciální ochranné brýle a zvláštní kontaktní čočky. Po okamžicích tmy a bolesti jde o drobnosti, které milerád dodržuje.
„Jsem nesmírně vděčný všem, kteří mi s náročnou situací pomohli. Rodině, spoluhráčům, kamarádům, celému Galatasaray Istanbul, trenéru Fatihu Terimovi, který pro mě byl jako otec, lékařům. Pane Hollande, jste můj hrdina a já vám děkuji z celého svého srdce,“ vyznal se Elabdellaoui.
Zdroj: idnes.cz
Foto: Wikimedia
