Každý asi někdy v životě zažil silnější strach o sebe či své blízké. Pokud ovšem obavy přesáhnou únosnou mez nebo neodpovídají realitě, jde pravděpodobně o diagnózu úzkosti. Těch je několik druhů a obvykle na ni pomáhají relaxace, antidepresiva či psychoterapie. Jedná se přitom o relikt obranného mechanismu, kdy se nám vyostří smysly a aktivuje dostatek energie v těle, abychom mohli reagovat na nebezpečí – v dnešním moderním bezpečném světě je ovšem tato strategie zpravidla bezpředmětná; proto tito lidé zaplňují čekárny lékařů. Za zmínku stojí, že úzkosti se nevyhýbají ani dětem.
Úzkost v jejím psychiatrickém smyslu můžeme definovat jako poměrně složitý soubor emocí, který zahrnuje obavy, zlé předtuchy a strach. „Pokud úzkost trvá příliš dlouho, je-li příliš intenzivní nebo je neadekvátní reakcí na situaci, která by za normálních okolností stres v člověku nevyvolala, hovoříme o úzkostné poruše,“ píše se na webu hedepy.cz. Výjimkou u úzkosti, pokud hovoříme o diagnóze, nejsou ani fyzické příznaky, které ji doprovázejí – zpravidla bušení srdce, bolest na hrudi, třes rukou a zkrácené dýchání. Dotyčný může mít pocit, že má nějakou závažnou nemoc, že brzy dostane infarkt nebo že umírá (to bývá nejčastěji u paniky, nejzávažnější formy úzkosti); člověk může při panické atace dokonce omdlít. Úzkostí je několik druhů podle závažnosti a rozsahu příznaků a samotná úzkost má několik složek. Při lehčí formě úzkosti pacientům pomáhá relaxace zaměřená na tělo, v závažnějších případech nasazení antidepresiv či psychoterapie. Úzkost má dodnes nejasnou příčinu, ví se ovšem, že dříve tyto symptomy sloužily jako obranný mechanismus a evoluční nástroj přežití v případě reálného nebezpečí – člověku se zostří smysly a aktivuje větší množství energie, aby se mohl vystavit nebezpečí, nebo utéct. Pojďme si tato témata blíže představit.
Úzkost má několik složek: kognitivní, somatickou, emociální a behaviorální. Kognitivní složka zahrnuje očekávání blíže nespecifikovaného nebezpečí; somatická složka znamená úzkost na úrovni těla: zvýší se krevní tlak, pulz, vylučování potu – může se dostavit i nevolnost, funkce imunity a trávicího systému jsou potlačeny. Navenek se úzkost projevuje jako blednutí pokožky, její rozšíření, chvění a pocení. Emociální složka se týká pocitu strachu nebo paniky a behaviorální složka zahrnuje únik nebo vyhnutí se zdroji úzkosti. Platí přitom, že všechny tyto složky se mohou vyskytovat najednou, jedna ve druhou přecházet, nebo se projevovat odděleně – je to individuální.
Pojďme se nyní podívat na jednotlivé úzkostné poruchy. Mezi nejčastější patří generalizovaná úzkostná porucha (GAD) a úzkostně-depresivní porucha; dále se diagnostikuje i agorafobie (strach z davu lidí), obsedantně-kompulzivní porucha (ulpívavé myšlenky a rituály), panická porucha, posttraumatická stresová porucha (PTSD) a další. GAD, dříve označovaná jako úzkostná neuróza, je charakteristická opakovanými nekontrolovatelnými obavami a úzkostmi, především co se týče každodenních záležitostí, které jsou neadekvátní situaci, a ovlivňuje běžné fungování dotyčného. Strachy se mohou týkat důležitých věcí, třeba udržení zaměstnání, zdraví své i své rodiny, ale i méně podstatných záležitostí, třeba starost o domácnost. Objevuje se nejčastěji mezi 16. a 18. rokem života, a pokud se neléčí, může, s kolísavou intenzitou, trvat celý život; není výjimkou, že tito lidé mohou zneužívat alkohol či být závislí na zolpidemu. Úzkostně-depresivní porucha se dá nejvýstižněji charakterizovat jako strach ve znění: „Nemá to cenu, stejně to určitě zase nezvládnu.“ Úzkost se zde přelévá do smutné, pokleslé nálady a celkově uvrhá pacienta do útlumu. I zde pomáhají antidepresiva či psychoterapie.
Za zmínku stojí, že úzkost se nevyhýbá ani dětem. Platí, že diagnostika může být obtížnější, neboť děti neumějí tolik verbalizovat své emoce. Zde je prostor pro intervenci dospělého. Web centrumlocika.cz doporučuje: „Promluvte si o tom, jaké jsou znaky přicházející úzkosti. Je to bušení srdce, nebo špatně od žaludku? Schopnost včas rozeznat tyto příznaky a vědět, jak si pomoci nebo koho požádat o pomoc, zmenšuje pocit děsu a zahlcení, který úzkost provází. Společně přemýšlejte, jaké aktivity dítěti pomáhají se zklidnit. Je to procházka, nějaký druh sportu, malování, psaní si do deníku, sledování oblíbeného filmu, nebo zavolání přátelům? Která činnost mu (dítěti) pomáhá soustředit se pouze na přítomný okamžik?“
Jak se s úzkostí vypořádat, pokud se u vás častěji vyskytuje? „S mírnou úzkostí mohou pomoci techniky zaměřené na tělo. Ideální jsou řízené relaxace, které nabuzený organismus opět uvedou do klidu, a tak uleví i napjaté mysli a emocím. Účinek můžete ještě podpořit zapojením své představivosti – nabídněte své mysli obrazy, v nichž své starosti posíláte daleko od sebe jako loďku po řece. Úzkost je totiž převlečený strach a ten je často zase obavou ze ztráty kontroly. A právě umění odevzdat své starosti můžete takto jednoduše nacvičovat,“ radí opět web hedepy.cz. U závažnějších forem úzkosti nejčastěji pomáhá psychoterapie, která může i nemusí být doprovázena léky (většinou antidepresiva). V případě příznaků se doporučuje kontaktovat svého lékaře či rovnou psychologa nebo psychoterapeuta; namístě je ovšem také vyšetření u praktika, zda nejde o somatické onemocnění, které může mít obdobné symptomy jako úzkost. Pokud vaše úzkost bude potvrzena, na psychoterapii se pravděpodobně budete zabývat konkrétním rozborem svých katastrofických myšlenek, případně budete pátrat po samotné příčině nemoci ve svém životě; někdy ovšem postačí dílčí změny – například důslednější strukturace času či lepší nastavení priorit.
Foto: Pixabay
