Tak jsem si přečetla článek od pana kardinála. A pak znova a znova a znova.
Považuju se za velmi gramotnou, se schopností se v psaném slově velmi rychle orientovat, ale tohle se fakt nepovedlo. Titulek je zavádějící a text přetéká příměry, ze kterých aby jeden myšlenky složitě vyhrabával. To ovšem zdaleka není všechno.
Se vší úctou k panu Dukovi coby významnému představiteli církve – o tom, jak strašlivé je znásilnění, nemůže vědět zhola nic. Na něj asi sotva někdo skočí jenom proto, že ho má (jo, myslím penis). Vím, že spojovat pohlaví s rouchem se jaksi nesluší, ale za mě se úplně stejně nehodí vyzdvihovat, že bránit se je nejvíc a umřít u toho, to je, páni, hrdinství! Nechat se umlátit nebo zadusit, hlavně aby se na pohřbu mohlo říct, že ona to fakt nechtěla, protože, považte, v posmrtné křeči ještě držela v ruce pepřák. Ten se v rakvi vážně bude vyjímat!
Mistře, už jste se někdy opravdu bál? Myslím tak moc, že jste doslova a do písmene zcepeněl hrůzou? Zažil jste někdy pocit, že každičký pohyb může vyvolat takovou odezvu, že vás někdo potrhá ve slabinách nebo vás nakope jenom proto, že může? Co uděláte? Nastavíte se mu i z druhé strany, protože máte pochopení pro jeho pohnutky? Koneckonců, je to člověk jako vy, jen jím cloumá amok, chudáček vojáček.
Jasně, že v bezpečí a nasucho má člověk v plánu řvát jako o život a bránit se hlava nehlava, jenže při činu to tak nechodí, zeptejte se psychologů. Všechno má taky najednou úplně jinou cenu, když nový klín nebo obličej do života fakt nedostanete.
Ne, nepopírám, že i voják může být obětí mašinerie, o kterou nestojí. Nemám šajn, jak moc se dá erekce nařídit velitelem, ale omlouvat a chápat to nebudu. Voják si vybrat může, znásilňovaná žena ne.
Nečekala jsem, že z titulu své funkce budete hájit něco jiného než nenarozený život, a za jiných okolností by snad nabídnutí nepotratových a nepilulkových alternativ mohlo působit konejšivě. Ale vy byste fakt chtěl, aby ve vás devět měsíců rostla vzpomínka na akt absolutního podrobení, ponížení a bolesti? Nebo jste pro, aby žena přivedla na svět tvorečka, ke kterému jí brutální vzpomínky nedovolí přilnout? Copak není jen další tragédie, když ho nebude ctít a milovat? A máme snad s tou, která při znásilnění otěhotněla, zacházet láskyplněji než s tou, které to tam „jenom“ někdo šoupnul?
Nemám chuť komentovat, zda je víc právo ženy, její duše a jejího těla než právo spojené spermie a vajíčka a potažmo budoucího otce, můj názor je beztak zřejmý. Skousnu i to, že vám přesvědčení nedovoluje místo šťourání v etice uznat účelnost a eleganci kusu pryže, která se dá nasadit, víte na co, že jo.
Vy ale svým postojem kladete na první místo ne život, ale utrpení a bolest. Možná tak činíte v duchu křesťanské tradice, ale ta přece už nová neštěstí podporovat a vytvářet nechce, ne? Proč je tak těžké bezpodmínečně chránit ženy, které jsou obětí něčeho, co nemohou nijak ovlivnit? Nebo se snad obáváte, že pro samé ohledy směrem k ženám se na chlapy nedostane? Vždyť pokud je obětí válečného násilí nebo mučení muž, dostane se mu přece také útěchy a pomoci, nic není na příděl.
Tak o co tady vlastně jde? Co podle vás nevidíme? A co nevidíte vy?
Ve válce je možné všechno, ale vy v ní nejste. Máte dostatek prostoru i zkušeností k tomu si svá vyjádření promyslet, když jimi oslovujete tolik lidí. Je mi líto, jestli jsme vás nepochopili, možná je pointa opravdu v něčem jiném. Možná. A možná by někdy bylo lepší se jen pomodlit. Pěkně potichu.
Foto: Pixabay
