„Ale vy jste přirozeně krásná, ani vrásky nemáte, takže jen maličko omladíme…” Několik rychlých tahů tužkou udělá z původně vcelku důstojné paní něco mezi atlasem a klaunem. Dáma v bílém se přitom rozvášní, lehce se jí zvětší panenky a chřípí, všechno ostatní je dokonale symetrické, uhlazené a ani se to nehne. Rozhovoří se o konturách, kyselinách a procedurách na –ing, které jsou tak neinvazivní, že se dělají s jehlou v ruce jenom proto, aby za ty prachy byla aspoň nějaká sranda.
„My vám od toho na stehnech a na bříšku samozřejmě pomůžeme.” Další čmárání a přednáška o vysávání ne smítek a drobků, ale sádla. Kdo by se s ním škvařil, že jo. Následuje potěžkávání a zkoumání ňader, která by si taky zasloužila čelit světu v pozoru. Říká doktor s hlavou jen několik centimetrů od bradavek, co se jako jediné krapet červenají. Paní vydrží nějaké to tahání, zdvihání a žmoulání a do kamery strhaně vypráví, jak je stydlivá a nesebevědomá a za co všechno může čas, hlavně tedy čas po boku nesprávného muže. Muž na hrudi přitom empaticky pokyvuje hlavou a dokresluje žádoucí tvar.
„Máte nádherný úsměv, ale asi pijete hodně kávy a červeného vína,” odtuší dentista a pomlčí o tom, že kdyby on měl zuby a život v takovém stavu, popíjel by imrvére. Paní si na něj pokouší otevřít ústa, ale to on chápe jako pobídku a činí se, jak umí, aby bílá fakt bílá byla. Celé dílo korunuje kadeřník a stylista, který ji navleče do něčeho, co sice frčí a je to šik, akorát že ona v tom neumí chodit. Ortoped ale účinkování v pořadu kupodivu nepřijal.
O číslo menší oblečení má nejspíš vyvážit o číslo větší sebedůvěru a hýkání nad tím, co všechno teď paní s novým účesem, obličejem, úsměvem, poprsím a křivkami čeká. Tleská se tu jak po transplantaci mozku a úspěch operace má dokreslit záznam těla před a po. Rozdíl je hlavně v tom, že před akcí měla paní zplihlou hlavu a vytlemenou podprsenku, ale pssst… Teď se tu totiž pláče. Kamarádky, co záměrně působí jako šmudly, protože jim rejža sebral šampon i šminky, slzí dojetím. Je totiž zadarmo nikdo nevylepší…
Měla jsem to vypnout už dávno, jenže tenhle typ zábavy je něčím návykovej, a to už se jí nikdo ani nepokouší dát jinej než reklamní rozměr. Kolik divaček pak stojí nahých před zrcadlem a zkoumá se? Kolik z nich se zasní, že kdyby mohly a měly na to, tak s prsama a bez zadku by jejich život byl zalitej sluncem? Anebo proč se naopak neporovnat, nepochválit a neříct si, že na tom ještě nejsem tak zle?
Nikomu se nechci posmívat a vím, jak moc člověku vadí a překáží něco, co by si přál mít na těle jinak. Pokud tu možnost má a tolik si to přeje, prosím, ať se zařídí, jak potřebuje, když tutéž údržbu nebude očekávat ode mě. Sebemrskačsky si totiž říkám – jak asi v očích některých lidí, klientů a zaměstnanců podobných beauty klinik vypadáme my, lidi s handicapem? Pokud tedy vůbec někdo naše těla nějak vnímá, když nám veřejně většinou chválí hlavně osobnostní rysy namísto těch tolik oblíbených tělesných.
Máme leccos malé, velké, křivé, chlupaté, zjizvené, vyvalené, zakrnělé a ufiknout ani vymodelovat to nejde, vybělit, naleštit ani narvat do poslušné škatulky taky ne. Takže co? Jsme tím pádem za ty odvážné, srdnaté, nepovrchní, i když vlastně zoufalé, že nám se instantně pomoct nedá? Nebo spadáme do nějaké vlastní chudáčí kategorie, kde se s krásou a symetrií nepočítá a nadměrně se vychvaluje všechno, co nepůsobí vysloveně ohyzdně? Kdo pak ale určuje, co je a co není ošklivé?
Proč je vlastně špatně nechtít měnit něco, co s námi žije a stárne? A kam až necháme tuhle hru na krásu dojít?
Foto: Pixabay