Řeč je teoreticky o lidech. Tedy pokud přijmeme hypotézu, že člověk je někde mezi opicí a andělem. Anděl v nás podněcuje dobročinnost, starost o následky našich činů a touhu dělat svět lepším místem. Opička je připravena chopit se klacku, bojovat o zdroje a bohužel také bojovat pro radost ze vzrušení samotného. Skutečné lidské chování se pak jeví jako čardáš, v jehož víru je těžké rozlišit oba taneční partnery.
Protože lidé o sobě raději smýšlí v dobrém, vytváříme si iluzi, jak jsme vysoce civilizovaní, rozumní a soucitní. Protože nám tu stále umírají lidé hlady, zimou a na jiné snadno řešitelné neduhy, je jasné, že pravda o lidech je trochu jiná. Co chvíli mám chuť uspořádat průzkum lidského uvažování a motivací. Chodila bych od domu k domu a všech se ptala: „Jak bylo tohle myšleno?“, „Jaké pohnutky vás vedly k takovému jednání?“ a „Baví vás chovat se tak, či onak?“.
Nově i na veřejnost prosáklo porušování lidských práv v psychiatrických nemocnicích. Jednou z důležitých věcí, která zazněla, je poznámka, že zdaleka nejde o ojedinělé excesy, že problém je systémový a týká se všech institucionalizovaných zařízení. Je cosi shnilého ve stavu lidském, co umožňuje zlu, aby se dělo. Nebo spíše co zlo přímo koná, nedělejme z toho práci nějakého ďábelského pokušitele. Pověrčivost, stigmatizace, předsudky a ignorance, čtyři jezdci antihumánní apokalypsy.
Přitom právě taková odcizená, nepřátelská atmosféra u stále více lidí psychické problémy vyvolává. S jistou dávkou sarkasmu se mi chce říci, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní nakonec taky spadne. Konec létajících opic.
Když jsem vyrůstala, říkal o mně můj vlastní táta, že v ideálním světě by mě mohl dát do ústavu, protože nemám šanci na normální život a on se za mě stydí jako za svoje selhání. Vystihl tehdy vlastně přesně, o čem ústavní péče je. Slouží společnosti jako odkladiště lidských nepodarků, i v 21. století. Navíc přitom kritéria, která rozhodnou o vaší nepodařenosti a zbytečnosti, ta jsou často subjektivní, krutá a leckdy jednoduše hloupá. Někomu se nehodíte, někdo si s vámi nechce dát tu práci, narodíte se do špatných podmínek. Smůla na startu do života vás přilepí k zemi a nikdy nedostanete šanci vzlétnout. Ne nadarmo se říká, že o kvalitě společnosti nejvíce vypovídá to, jak se staví ke svým slabým, potřebným a nemocným. Tak tady máme zase jednou zrcadlo.
Soucitný, vnímavý a spravedlivý člověk je jako oáza útěchy a moudrosti. Na druhé straně omezený a zlý člověk je jako bečka jedu. To, jací jsme, vytváří svět, v kterém žijeme, nejde to okecat s tím, že ono to nakonec dobře dopadne. Brát dobro na lehkou váhu, to se totiž neoplácí jinak než velkým špatným.
Foto: Pixabay
