Třiatřicetiletý Petr Haluška je iniciátorem projektu Nevidomí za volantem. „Ten je unikátní nejen u nás, ale celosvětově. Nevím o žádném spolku, který by rozvíjel obdobné aktivity. Jsme připraveni přijmout mezi sebe každého, koho baví vše, co má alespoň dvě nebo více kol, motor a volant nebo řídítka. Zajímá nás všechno, co se pohybuje na souši, vodní hladině či ve vzduchu,“ říká v úvodu našeho povídání Petr Haluška. A dodává, že u rodáka z Mladé Boleslavi se spojitost s automobily přímo nabízí.
Jak vás vůbec napadla myšlenka, že si nevidomí mohou vyzkoušet řízení auta? Pro běžného smrtelníka to vypadá jako bláznivý a možná i nebezpečný počin…
Musím říct, že jsme nerozlučná parta zrakově postižených, která to umí pořádně rozjet. A také jsme nadšenci do aut. I když jsme většinou nedostali od života velkou šanci, že někdy za volant sedneme, přesto jsme to nevzdali. Členové našeho spolku stejně jako zdraví lidé milují sport a k němu patří i adrenalin a napětí. Takže je logické, že naším přáním je zažít pocit, kdy máme volant pevně ve svých rukou. A stejně jako v životě nám nevadí, že se nemůžeme spolehnout na zrak. Přesto toužíme po tom, abychom si sami určovali vlastní směr. V životě a třeba i za volantem.
Říkáte to přesvědčivě. Pořád si však nedokážu představit, že by člověk, který nevidí, mohl řídit auto…
V běžném provozu by to samozřejmě nešlo. Naše akce se vždy konají na vhodných a bezpečných místech. Takže si zkoušíme řídit auto na uzavřeném závodním okruhu či velkých parkovištích. Nejraději máme akce v areálech různých letišť. Nejčastěji nacházíme útočiště na letišti v Panenském Týnci, protože tam máme velice pěkné vztahy s letištním personálem a vždy, když je oslovíme s prosbou o možnost uskutečnit naši akci, vyjdou nám vstříc. Můžeme se na ně stoprocentně spolehnout. Dbáme na to, aby naše akce byly v pořádku, i co se týká legislativy a dodržování všech zásad bezpečnosti. S nevidomým nebo slabozrakým šoférem pokaždé jede proškolený instruktor.
Čtenáře našeho magazínu bude určitě zajímat, jak taková jízda na závodním okruhu nebo letišti vypadá…
Obleču si kombinézu, jak mohou diváci vidět v televizi třeba u přenosů z různých rallye, nechybí samozřejmě helma. Instruktor sedí vedle mě a před jízdou probereme trasu. A pak nastartuju a vyrazíme. Ty pokyny jsou dost podobné těm, jaké dává navigátor jezdci právě při různých závodech. Hlásí mu blížící se zatáčku, její úhel, čtvrt, půl, tři čtvrtě a celá. Případně upozorní na rychlost, ale na mě už je, že když se dostanu do smyku, měl bych být natolik zkušený, abych si s tím poradil sám. A pokud by čtenáře zajímala třeba rychlost, tak na Masarykově okruhu v Brně mám průměrnou rychlost devadesát kilometrů za hodinu a moje maximum je sto osmdesát šest kilometrů, to bylo na letišti.
Rychlostní rekord máte vyšší než já. Takže teď už se mohu zeptat, jak je to s tím létáním…
To vychází z toho, že jsem fanoušek všeho, co se hýbe. Dalo by se říci, že jsem technický typ. S přáteli ze spolku Nevidomí za volantem pořádáme ročně tři až čtyři workshopy či podobné akce. Při létání samozřejmě rovněž letím s instruktorem, musím se umět přihlásit na věž, musím znát radiokomunikaci. S přistáním to je trochu náročnější a je třeba si tuto závěrečnou, ale o to náročnější část letu vyzkoušet na simulátoru. Ale už jen to, že mohu zažít ten pocit letu, je obrovský zážitek.
Kolik členů spolek Nevidomí za volantem má?
Má desítky členů, ale další zájemci přibývají, hlásí se nám třeba i lidé ze Slovenska.
Už jste zmínil, že to, aby nevidomý řidič usedl za volant, vyžaduje přípravu. K té by vám pomohl speciální simulátor. Můžete váš záměr získat ho blíže představit?
Naším cílem je rozjet projekt stavby Simulátoru pro nevidomé a díky partnerům pak zprostředkovávat různé další motoristické zážitky pro komunitu nevidomých a slabozrakých. Pohyblivý závodní simulátor pomůže řidičům překonat jejich zraková či psychická omezení a umožní jim zasednout za volant. Některým úplně poprvé. Na rozdíl od reálného vozidla jim poskytne naprosto bezpečný prostor pro zdokonalování řidičských schopností a zvýšení sebevědomí. Jsem přesvědčen, že pohyblivý simulátor díky špičkové technologii dokáže zprostředkovat nevidomým a slabozrakým věrný zážitek z jízdy. Bude opatřen periferním zařízením, jako je volant se zpětnou vazbou sil v řízení, pádly pod volantem pro sekvenční řazení a kovovými pedály. To vše bude umístěno na pohyblivé platformě, která bude simulovat terénní nerovnosti (silnice, krajnice, štěrk, tráva a podobně), jízdu do zatáček a G zatížení při startu a brzdění. Zvukový doprovod (motor, vítr) je samozřejmostí, jakož i vibrace motoru přenášené do volantu. Momentálně je tahle šikovná pomůcka mimo naše finanční možnosti. Stát na ni penězi nepřispívá. Proto se snažíme oslovit sponzory, aby na výstavbu simulátoru přispěli a umožnili nám tento projekt dotáhnout do konce. Zmíněný simulátor je přenosný a mohli bychom s ním jezdit na různé workshopy po celé republice. Na jeho pořízení potřebujeme sehnat zhruba sedm set padesát tisíc korun. Se sbírkou jsme začali teprve nedávno a máme necelé tři měsíce na to, abychom potřebné finance dali dohromady. Chceme oslovit velké nadšence auto-moto sportu a určitě budeme moc rádi, když se součástí našeho projektu Nevidomí za volantem ČR stanou i malí dárci, kterým připadá náš projekt sympatický a užitečný. Výzvu a veškeré informace najdou čtenáři na našich webových stránkách nevidomizavolantem.cz, kde je aktivní proklik i přímý odkaz na sbírku.
Petr Haluška (ročník 1989) je rodákem z Mladé Boleslavi, nevidomý je od narození kvůli vrozené zrakové vadě zvané zelený zákal. Jde o degeneraci očního nervu včetně zrakového centra. Výsledkem je v jeho případě úplná praktická slepota na obě oči. Petr Haluška je rekondiční a sportovní masér, je rovněž vyučeným klavírním technikem, mechanikem a ladičem pian.
„Autorem simulátoru je Martin Viďourek. Motosport je odjakživa jeho koníčkem zejména ve virtuální realitě se závodními simulátory. Metodiku bude mít na starosti Karel Novotný z Komunitního centra Vrchlická. Moje nadšení pro pohybový simulátor přeskočilo i na něj, a to také proto, že si sám mohl virtuální jízdu vyzkoušet. Jako metodik komunitního centra vymýšlí nejrůznější aktivity a sám jich několik vede,“ vysvětluje Petr Haluška a dodává, že nejdůležitější pro něj i celý tým je spokojenost zrakově postižených klientů SONS (Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých České republiky) a v simulátoru vidí další možnost, jak rozšířit aktivity nevidomých a slabozrakých.
Foto: Spolek Nevidomí za volantem
