Letos mi bude třicet. A jsem v bodě, kdy se rozhoduji, jak dál. Bilancuji. Ohlížím se za uplynulými deseti lety, kdy začala moje dospělost. Stihla jsem odmaturovat, vystudovat vysokou, získat první „serióznější“ práci, navázat nová přátelství. Asi se shodneme, že věk mezi dvaceti a třiceti je náročný; ač někteří rádi říkají, že v pětadvaceti „jsme přece mladí a jen si užíváme“. Faktem ovšem je, že v tomto věku nejčastěji dokončujeme vzdělání a začínáme s kariérou, hledáme si životního partnera či partnerku, případně zakládáme rodiny. To je docela fuška, ne? Z těchto důvodů je pro mě třicítka životní milník, který je ovlivněn hlavně společenskými tlaky. A internetem, který společnost zrcadlí. Nebo se pletu?
Věk znamená pro každého něco jiného. Každý máme různou minulost, žijeme v odlišném prostředí, máme jinou životní zkušenost. Přesto se nás společnost snaží unifikovat. Stačí otevřít internet. Díky němu na svůj věk nedokážu zapomenout. Každý den mi jsou předhazovány reklamy na oblečení pro děti, krémy proti vráskám, letní výzvy na formu do plavek, recepty na výhodná rodinná jídla a profily vysvětlující, jak správně uklízet. Internet je prostě hlas boží a společnost na něj slyší: chce po mně zkrátka, abych se usadila. Ale jelikož se asi „nemodlím“ dostatečně, tento spasitel moderní doby se u mě jaksi seknul.
Nepotřebuji jako ranní noviny číst výzkumy svobodné vůle, debaty o rizicích umělé inteligence či obavy, že nás sociální sítě odposlouchávají. (Neodposlouchávají. Nepotřebují to.) Nepotřebuji to, abych lépe rozuměla svému životu. Každý den se přesvědčuji, že algoritmy mě už dávno znají pomalu lépe než já sebe sama; a to ne z toho, co říkám, když jsem třeba na kafi s kamarádkou, ale co dělám, když se nikdo nedívá, bez masek a předstírání, které k sociální interakci tak trochu patří. A ačkoliv sociální sítě komunikaci mezi lidmi imitují, tak když scrolluju, klikám, lajkuju, komentuju, s mobilem na klíně a v bezpečí tlustých zdí vlastního bytu, tehdy se můj charakter projevuje nejvíce.
Mám období, kdy jsem na sítích aktivní a kdy ne. Záleží na potřebě píchnout si dopamin z lajkování přímo do žíly, virtuálně se družit a mít večer, kdy nemám žádné plány a trávím ho doma s pocitem, že nejsem zase tak sama, na potřebě být „up-to-date“ za cenu pocitu FOMO („fear of missing out“, tedy když nejsem na sociálních sítích, něco zásadního mi uniká), namotivovat se influencerkami mého věku, které chodí do fitka a přidávají fit recepty na Instagram (přiznávám: 90 % mého vaření má zdroj v Instagramu a je to naprosto skvělé), či na potřebě se po stopadesáté rozčílit, že na mě furt vyskakují maminkovské účty, a trochu si u toho zanadávat nebo se něco seriózního dozvědět z publicistických účtů mých oblíbených periodik.
Sociální sítě jsou hlavně pohodlné, ne hned nebezpečné, pokud jsme aspoň trochu příčetní (se vší úctou k bláznům, jsem jedním z nich). Zaplácnou čas a hlad po podnětech jako čínská polívka a my máme chvíli klid. Ale stejně jako u této asijské pochoutky i se sítěmi se řídím pravidlem „dobrý sluha, ale zlý pán“. A ten „sluha“ může opravdu dobře posloužit: na mysli mám třeba osvětu a destigmatizaci duševních onemocnění (influenceři), kontakt s lidmi, kteří jsou daleko, či třeba benefiční sbírky pro potřebné. A dalo by se toho najít více. Domnívám se tedy, že je možné mít takový vztah k sociálním sítím, který splňuje atributy „zdraví“ (jak by řekli pároví terapeuti): někdy nás štvou, někdy jsme z nich unavení, ale ve výsledku se máme rádi a dokážeme si navzájem vypomoct. Pojďme takto přistupovat i k lidem v reálném světě a vše bude OK. A do toho ještě věřit, že věk je jen číslo a pocit štěstí tím správným nastavením mysli, který překoná všechny lajky a posty světa.
Foto: Pixabay
