Už jsem měl klávesnici nabroušenou jako hrot tužky, kterou chce člověk napsat důraznou stížnost. Ve svém sloupku jsem chtěl kritizovat, dokonce i pranýřovat praktiky obchodníků. Konkrétně těch, kteří nabízejí různé zboží pro domácnost a kutily. Při koupi AKU vrtačky jsem totiž zjistil, že vám obchodníci v některých případech nenabízejí tento přístroj celý. U některých AKU vrtaček si zvlášť ještě musíte dokoupit zdroj, který bude přístroj nabíjet. Argumenty jsem měl připravené, nazlobený jsem byl až běda.
Nějak se mi to ale celé, asi rozčílením, v té mé palici promíchalo a nebyl jsem schopný napsat kloudnou větu. Když jsem čučel na obrazovku počítače, mé oči „zabloudily“ pár centimetrů vedle, kde stojí kalendář. Do očí mě bacilo, že už je středa 13. prosince a svátek má Lucie. Krásné jméno a navíc pranostika, která říká, že noci upije. Také sice dne nepřidá, z čehož nejsem ani těsně před šedesátkou chytrý. Ale je jasné, že už se začnou, sice pomalu, ale nevratně, dny zase prodlužovat. Sice nás ještě čeká zima, ale přece jen to k jaru máme trochu blíže.
Pomalu jsem se dostával do rozpoložení, kdy mé AKU rozhořčení vybublávalo pryč a v hlavě se mi mísily spíše myšlenky na klid a pohodu. A začal jsem jednak vzpomínat a jednak plánovat, co všechno podniknu, až se dočkám toho jara. Vzpomínky, ty mám většinou spojeny s obdobím, kdy potomci byli ještě v dětském věku. Tehdy jsme byli „fanatickými“ obdivovateli francouzských komedií, ať už to byly filmy, kde si „Frantíci“ vyřizovali účty s německými okupanty za druhé světové války (například Velký flám, Stepující stonožka atd.), později pak třeba filmy s Pierrem Richardem. A i když předevčírem už nesněžilo a ani nemrzlo, nabyl jsem přesvědčení, že potřebuju odpočinek a nejlépe jej strávím u nějakého filmu. Máme ještě stará DVD, jsou už sice na půdě, ale nakonec jsem si donesl filmy Otec a otec a Kopyto. Pro hodně filmových fajnšmekrů asi žádná sláva, pro mě pořád „poklady“. Pustil jsem si druhý z uvedených filmů a nabíjel se dobrou náladou na další předvánoční dny.
Dalo by se říct, že jsem „zabil“ čas, který jsem mohl věnovat psaní, případně opravám úkolů svých studentů. Taky jsem si musel ve čtvrtek nachystat budík o hodinku a půl dříve a ty své resty z předchozího dne dohnat. Nijak mě to ale nerozhodilo, dokonce jsem si hned po probuzení pobrukoval oblíbený hit Petra Spáleného, ve kterém zpívá, že Stáňa se dnes vdává. A k počítači, na který se občas mračím a někdy mu i nadávám, jsem usedal v dobrém rozmaru. Jestli to bylo díky momentálnímu rozpoložení, nebo mě do nálady dostali Pierre Richard a Gerard Depardieu svými „kousky“ ve filmu Kopyto, těžko říct. Spíše bych ale, jako naivní optimista, sázel na tu druhou možnost.
Foto: autor
