Život Borise Trávníčka, tehdy třináctiletého žáka rousínovské základní školy, se v červnu 2011 během okamžiku změnil v boj o přežití. Při školní exkurzi na židovském hřbitově v Rousínově jej zavalil asi půl tuny vážící náhrobek. Po úrazu se musí Boris vyrovnávat s doživotními následky. Pohybuje se jen s pomocí vozíku.
Dnes je Boris Trávníček mladý muž, který má své plány a sny jako ostatní lidé v jeho věku. A o tom, že je bojovníkem k pohledání, svědčí to, že nerezignoval, ale stal se z něj vrcholový sportovec. Dokonce má bronzovou medaili z paralympiády v Tokiu v roce 2021, kterou se spoluhráči získal v kategorii družstev ve stolním tenisu.
První rozhovor s Borisem vyšel v magazínu Inspirante v roce 2021, kdy ještě neměl jistou účast na paralympiádě v Tokiu, jež se kvůli pandemii koronaviru konala s ročním zpožděním.
Ne všichni rozhovor četli nebo si na něj ještě pamatují. Mohl byste krátce vysvětlit, proč jste si po úrazu vybral jako svůj sport právě stolní tenis?
První kontakt se stolním tenisem na vozíku byl už v rehabilitačním ústavu na podzim 2011. Na víkendy za mnou jezdili rodiče, a když jsme zjistili, že je na ubytovně stůl na stolní tenis, začali jsme po víkendech trénovat. Stolní tenis mě bavil, nezkoušel jsem ani nic jiného. Hned jak jsem se vrátil z rehabilitačního ústavu, zaregistroval jsem se do SK Moravia Brno, což je vozíčkářský klub, za který hraju dodnes. Trénoval jsem však pořád jenom s taťkou, který ale výkonnostně taky rostl, takže jako sparing byl dlouho dostačující. Se zdravými hráči jsem se soutěžně začal potkávat až zhruba rok a půl poté, začalo to registrací v klubu SK Olšany. Prvními trenéry, kteří mě naučili techniku, byli Saša Dragaš a jeho asistent Pavel Valko. K těm jsem se však dostal až poté, co jsem se přidal k tréninkům slovenské reprezentace. S taťkou jsme obvykle hráli třikrát až čtyřikrát týdně a každý trénink trval zhruba dvě hodiny. Na Slovensko jsem jezdil na takzvané „trojdňovky“, kde se trénovalo tři dny dvojfázově, trénink trval dvě hodiny.
Čtenářům bychom měli vysvětlit i to, že sice bydlíte na Moravě, ale reprezentujete Slovensko. Jak k tomu došlo?
V únoru 2015 jsem byl na turnaji Středoevropské ligy, který se konal v Hodoníně a účastnila se jej i slovenská reprezentace. Na konci prvního hracího dne za mnou přišel tehdejší trenér slovenské reprezentace Saša Dragaš, jestli bych měl zájem reprezentovat Slovensko. Tehdy byl se mnou na turnaji také taťka, probrali jsme to a souhlasili. Tím, že je moje maminka původem ze Slovenska, nebyl problém získat občanství. Týden nato už jsem absolvoval první tréninky na Slovensku. Dnes jsem za tohle rozhodnutí moc rád, tréninky jsou na vysoké úrovni stejně jako regenerace a ostatní věci nezbytné pro vrcholový sport. Tím, že mám české i slovenské občanství, bych teoreticky mohl reprezentovat i Česko. Ale ve slovenské reprezentaci, kterou vede Andrej Bardoň, mám velmi dobré podmínky a popravdě musím dodat, že mě Češi ani nepřemlouvají, abych dres změnil. Ale jak jsem to zjišťoval, musel bych čtyři roky čekat, než bych za Česko mohl nastoupit. A to je hodně dlouhá doba.
Když jsme spolu připravovali rozhovor před třemi lety, zažíval celý svět pandemii koronaviru, kvůli které byly odložena nejen olympiáda, ale i paralympiáda v Tokiu. Tehdy jste neměl účast jistou. Nakonec se to povedlo a vy jste v Tokiu nechyběl…
A docela se mi tam dařilo. Ve dvouhře jsem se probojoval mezi osm nejlepších a v družstvech jsme dokonce získali bronzovou medaili.
Stolní tenis je sport, který vyžaduje nejen stovky hodin pilování úderů, ale je náročný i po psychické a taktické stránce. Změnily se v posledním období vaše tréninky?
Právě na techniku úderů a taktiku se zaměřuji na soustředěních slovenské reprezentace v Prievidzi. Trenéři Andrej Bardoň a Viktoria Lučenko se mě snaží posunout dále. Hodně času věnuji i rehabilitaci a regeneraci. Stolní tenis zatěžuje některé svalové partie daleko více než ostatní, takže ta regenerace je hodně důležitá, abych předešel zraněním.
Když jsem se vás před třemi lety ptal, jaké máte cíle, řekl jste, že chcete být mistrem Evropy, mistrem světa a získat zlato i na paralympiádě. Dva bronzy jste už na mistrovství světa získal, stejně tak máte i bronzovou medaili z paralympiády. Za ty uplynulé roky jste zjistil, že konkurence je silná. Nezměnil jste vaše původní cíle?
Ne. Sport nedělám proto, abych se zúčastňoval turnajů, ale abych na nich byl úspěšný. I když je konkurence čím dál větší, pořád věřím, že ta zlata jednou získám. I ti nejlepší hráči nemusí mít svůj den a mně se může podařit najít v jejich hře slabinu. Troufnu si říci, že úderově jsem na úrovni těch nejlepších, takže teď pracuji na taktické stránce své hry a snažím se vypilovat technické drobnosti.
Kromě soutěží, kterých se zúčastňují sportovci se zdravotním postižením, hrajete i krajskou soutěž za Olšany. Prozradíte, jakou máte bilanci?
První půlka se mi docela podařila, mám třicet osm výher a devět proher. Takže jsem spokojený, že jsem platným hráčem našeho týmu.
Život, to však není jen sport. Co děláte mimo něj?
Stolní tenis mi zabírá hodně času, ale hraju taky na kytaru, plavu, poslouchám hudbu a sleduju filmy, mám i další koníčky. A už dva a půl roku mám přítelkyni. Jmenuje se Saskie a můžu prozradit, že to není stolní tenistka, ale profesionální tanečnice v lidových tancích.
P.S. Právě v době, kdy rozhovor vznikal, jste odjel na kvalitně obsazený turnaj v Egyptě. Jak jste mi před odjezdem prozradil, pokud by se vám podařilo uhrát slušný výsledek, účast na paralympiádě by se opět přiblížila…
Turnaj, který se konal v předposledním lednovém týdnu, se mi podařilo vyhrát. Mám obrovskou radost a přiblížil jsem se zase o krok účasti na paralympiádě, která se letos koná v Paříži. Jen pro zajímavost: ve finále jsem se utkal se svým reprezentačním kolegou Peterem Mihálikem. Díky vítězství jsem se na světovém žebříčku posunul na deváté místo a na desátého mám náskok padesát bodů (prvních deset hráčů má účast na paralympiádě jistou, pozn. red.). Ale pořád zůstáváme ve střehu, protože do paralympiády zbývá ještě pět turnajů, na kterých mohou hráči v žebříčku za mnou o účast v Paříži zabojovat. Takže pokračuju v přípravě a budu pilně pracovat na věcech, o kterých jsem se už zmínil. V Paříži bych nerad chyběl.
Foto: Boris Trávníček
