Dneska začnu heslovitě, ale nenechte se odradit. Zatím můžete hádat, kolikrát já tyhle věty a jejich variace slyšela, jak moc jsem skřípala zuby i brečela a jestli už jsem vůči nim imunní.
Nemáme zastání, nikdo netuší, na jaké překážky narážíme a kolik jich všude je.
Nejsme jako vy / jsme jako vy/ nejsme jako oni. Máme svou hrdost, zasloužíme si pozornost.
Nejsme mentálně zaostalí, nejsme méněcenní a umíme o sobě rozhodovat sami.
Nejsme podvodníci, nemůžeme se uzdravit nebo vlastními silami zlepšit jednou provždy.
Propadáváme systémem. Jako dospělí nikoho nezajímáme. Nestíháme.
Nedostaneme se ke službám, ani k asistenci. Nemáme chuť žebrat ve sbírkách a sdílet svůj příběh.
Postrádáme systematickou celoživotní péči, která by nám ulevila. Odborníci o naší diagnóze moc nevědí, ale kdeco na ni svádějí a nás neberou vážně.
Narážíme na předsudky a bariéry, kvůli kterým se nám těžko hledá práce, bydlení i adekvátní vyžití. Když jde o kompetence a plat, jsme rázem za maskoty nebo členy vysmátého tábora. Nepočítá se s tím, že máme profesní i soukromý život.
Dokola vyvracíme mýty o dávkách, snaze a bojovnosti. Nesportujeme zdaleka všichni, ani nechceme.
Život nám komplikuje, že diagnóza je/není vidět, protože pořád musíme něco vysvětlovat a dokazovat.
Stejnej chorobopis z nás kamarády nedělá. Nejsme jako z filmu.
Nemáte nám co závidět.
Slyšela jsem to milionkrát, o různých postiženích. Pořád ty samé odstíny šedi, co hlásají, že omezujou člověka s konkrétním handicapem, i když jinak sedí na všechny.
Člověk s diagnózou, po úraze nebo s nějakým onemocněním je hin z toho, co se mu vlastně děje, že se mu to vůbec děje a jak málo toho většinou může ovlivnit. Je unavenej, frustrovanej, neví, co dřív, chce vysvětlení, fahrplan a čas. Obvykle nemá ani jedno, protože ledva na něco najede, už musí řešit další level. Neví, na koho se má spolehnout a čemu má věřit. O většinu věcí se musí aktivně zajímat, dobře je rozplánovat a taky se obrnit trpělivostí a netečností vůči názorům ostatních. Zároveň ale potřebuje někam zapadnout a najít zastání, protože jinak na svou hrdost a soběstačnost dojede. A do toho odráží instantní návody těch, co jsou s handicapem pár měsíců, ale všechno vědí nejlíp, co skládají mandaly a chřipku vyleželi na slámě, co věří částkám a heslům v médiích.
Je nás moc a nikdo z nás nechce slyšet, že je na tom vlastně úplně stejně (blbě, nebo dobře, doplňte dle libosti) jako ti ostatní, ale pokud se chce něčeho dobrat, tak se musí vymezit (což je nebetyčná blbost). Musí začít řvát, že má právo a nárok (jak já tyhle věty nesnáším), musí začít upozorňovat na problém a udělat z něj celospolečenské drama, protože jinak si ho politici nevšimnou. Zároveň ho ale okolí sprdne za to, že je agilní, halasnej, uskuhranej a bezcitnej. Boží. Následně se z věci, která by měla být naprosto normální a běžná, udělá předraženej a komplikovanej projekt, vymyslí se terminologie, paragrafy a komise a začnou se rozdávat medaile. Hotovo dvacet. To tak pro začátek. Následuje soutěž, kdo toho má míň, a tudíž si zaslouží víc, a řešení ve stylu zabij bobra, zachráníš strom.
A to pak nestačíte zírat, že tu řve vozejčkář na berličkáře, proč mu parkuje na místě, když na rozdíl od něj chodí. Nebo když se dva zrakáči nemůžou snést, když jeden vidí aspoň něco, ale je tím všem podezřelej, a druhej jako masér nevidí lautr nic, ale zase plní očekávání ostatních do puntíku. Do toho na sebe na sítích lidi tasí zettépka, příspěvky na péči a stupně důchodu, podložené hloupými argumenty sousedů a cedulemi na bazéně, kam se smí jenom s průvodcem, protože za odložené invalidy neručíme. A nakonec sklapnou všichni, protože na to neumírají jako někdo…
Nejsme homogenní a nemůžeme si notovat ve všem, ale proč vůbec nedokážeme táhnout za jeden provaz? Proč nám úplně chybí porozumění zranitelnosti nebo omezením jako celku? Ona diskriminace nebo nespravedlnost není jen jedna? Copak nestačí, že nám něco je, ono nám to ještě musí být správně nebo aspoň s těmi správnými lidmi, co se za nás zaručí?
Přece když potkám někoho, kdo sám jít nemůže, je celkem fuk, jestli to tak má kvůli očím, věku, zadku, nebo botám. Vlastně mi do toho ani nic není. Stejně tak by mělo být šumák, jestli je to dítě, dvojice, pětice, nebo někdo, na koho doma čeká kávovar a ibišek. Něco někomu ulehčit nebo mu to aspoň nekomplikovat by prostě nemělo být ani na heslo, ani za zásluhy, ani za správnou příslušnost.
Mělo by to být lidský a samozřejmý.
Foto: Pixabay
