Před lety jsem se rozhodla osvojit si odrostlé odložené štěně. Dnes si říkám, že si ona vybrala a ochočila mě. Vždyť kdo by jí nepodlehl… Byla to osmiměsíční neposedná fenka, u které se příroda nemohla rozhodnout, a tak ji hlavu a nohy vybarvila béžovo-bíle a zbytek vyčernila. Nejvíc mě dostaly její oči s dokonalými očními linkami, permanentními. Tohle všechno a mnohem víc je moje Ajša.
Poprvé
Vzpomínám na naši první cestu autem. Byla strašná. Ajša se klepala jako ratlík, kterým není, a vyděšeně kulila oči. A já si říkala, jestli se mi to nezdá, jestli mi nepřeskočilo a jestli to zvládnu – mít psa. Celý život jsem si to přála. Dnes už je to pět let a zpětně se mi vybavují všechna ta poprvé. Když jsem ji poprvé pustila z vodítka. Když poprvé plavala. Když poprvé přišla na povel ke mně. A taky když se poprvé vyválela v kobylincích nebo když mi poprvé (a zatím naposledy) utekla.
Trable
A vzhledem k tomu, že Ajše bylo při adopci už osm měsíců, měla už nějaké ty životní psí zkušenosti. Od začátku jsem zápasila s její nedůvěrou a averzí vůči dětem. V našem okolí se nacházejí školy i školky, takže příležitostí trénovat a přeučovat bylo dost. Zpočátku na ně štěkala už z dálky. Až dnes dokáže být v přítomnosti mého synovce a neteře v klidu. I cizí dítě si ji už může pohladit. Ale menší averze a ostražitost jí zůstala. Rozhodně to není retrívr, kterého mohou děti tahat za ocas, a on nic neudělá. A někdy je to dokonce k užitku. Třeba tuhle, když synovec jezdil po bytě na skatebordu a ona už toho měla dost, tak ho okřikla zaštěkáním. Lekl se a hned s tím přestal. Tomu říkám účinná výchovná metoda.
Pes, nebo kočka?
Ajša se taky nerada mazlí. Kdoví proč. Možná jí někdo v psím dětství otravoval, možná právě ty děti, které někdo neuhlídal. Možná dokonce nějaké kousla, a proto ji dali do útulku. Historii nevím a Ajša mlčí. Ještě loni se mi stávalo, že na mě večer při pohlazení zavrčela. Měla prostě dotyk spojený s něčím nepříjemným. Tak jsem se rozhodla, že to budu respektovat, a smířila se s tím. Dokonce mám svým způsobem tu její svobodomyslnou kočičí povahu ráda. Připomíná mi, že já taky mohu a mám mít svou vůli. A mám ji dát najevo, klidně zavrčením.
Stinné stránky
Kvůli tomu, že jsem sama, je celkem fuška postarat se o čtyřnohého parťáka. Obzvlášť když vlivem mé diagnózy neoplývám zrovna gejzírem energie. A na rozdíl od dětí, které postupně odrůstají a stávají se samostatnějšími, u pejska je to naopak. Ajša má už půlku života za sebou, už je ve středním věku a tam, jak známo, se objevují první větší zdravotní neduhy. Uvědomila jsem si její smrtelnost, když Ajša začala být častěji nemocná. A v tomto smyslu bude jen hůř. Ach jo…
Dalo by se říct, že nahlížím na život jako na ten před Ajšou a za časů s ní. V čase s ní se mi lépe daří dodržovat režim, který je pro ty se sklony k úzkostem a depresím tak důležitý. Zrcadlí mi mou uzavřenost vůči světu, když se nechce kamarádit s pejsky. A pomáhá mi překonat sociální fobii, když ji někam vezmu. Umí prolomit ledy, třeba když vyčmuchá pamlsek ve stole psychiatra. To člověku pomůže nebrat se tak vážně. Navíc je to parťák do lesa i do kavárny, kde jsem ji naučila povalečství. Takže jaký je závěr? Kdybych se měla znovu rozhodnout, jestli míti, nebo nemíti psa, tak bych do toho stejně šla. Myslím, že pozitiva prostě převládají. A srdci neporučíte.
