Už to bude sedm měsíců, kdy jsem ve svém prvním letošním sloupku vyhlásil boj nadbytečným kilogramům. Také jsem přislíbil, že se pochlubím, když mi váha ukáže místo tehdejších 107,5 kilogramu o pět kilogramů méně. Původně jsem se chtěl k této váze dostat někdy v květnu. Nepovedlo se.
Údaj 102,4 kg zasvítil na naší digitální váze až v pátek 16. srpna. Abych měl jistotu, provedl jsem hned tři opakovaná vážení. A údaje byly totožné. Musím zároveň dodat, že ten třetí srpnový pátek byl mimořádně parným dnem, navíc jsem celý den něco vyřizoval, takže jsem ani nedoplňoval tekutiny, jak bych správně měl.
Pravdou je i to, že k tomu váhovému úbytku rozhodující mírou přispěl pobyt v lázních. Stravoval jsem se řádně, vybíral jsem si i jídla, o kterých jsem dosud jen slýchával. Takže jsem si objednal kuskus, bulgur, pohanku a snědl jsem dokonce i salát, kde hlavní surovinou byla černá čočka. Na rozdíl od předchozích lázeňských pobytů zívala lednička na mém pokoji nudou, protože jsem ji neplnil salámy, klobáskami ani dalšími dobrotami, které by se tak dobře přikusovaly při sledování přenosů z pařížské olympiády. Pravidelně jsem se také v lázních vážil a dekagramy na váze postupně ubývaly.
V tomto režimu jsem vydržel čtrnáct dní. Pak jsem se skamarádil s Jirkou, který seděl při snídaních, obědech a večeřích u našeho stolu. Ten snášel mé povídání o zdravém stravování se stoickým klidem. Ale po několika dnech nenápadně začal převádět téma hovoru tu na sport, jindy na rodinu i další témata. Když to nepomáhalo, zhruba po týdnu se ozval naplno. Pravil, že je rád, jak jím zdravě, ale že bych se měl aspoň jednou pořádně „nažrat“, aby se mnou byla konečně kloudná řeč. Podlehl jsem jeho slovům a rovnou z oběda jsem zamířil do místní večerky, kde jsem si koupil dvě maďarské klobásy a také utopence. Klobásky jsem spořádal hned ten večer. Výsledkem bylo, že jsem toho tu noc moc nenaspal a žaludek mi i následující den dal najevo, že jsem to přehnal.
Takže jsem se vrátil k dietnímu režimu, ale už jsem o tomto tématu při společných posezeních nemluvil. Poslední den pobytu v lázních mi váha ukázala 103,7 kilo, ale měl jsem na sobě tenisky i mikinu.
Vím, že ta pravá zkouška mé vůle nastává právě teď. Z lázní jsem doma čtvrtý den. První večer jsem po večeři „zlikvidoval“ pravé brambůrky (celé), o den později jsem si pak před ulehnutím do postele namazal dva tlusté krajíce chleba se škvarky. Až třetí den jsem v sobě našel sebekázeň. Po večeři jsem si na zub nedal už nic. Jednak by to byla škoda, kdybych měsíční úsilí zlikvidoval přejídáním během pár dnů, a také znám pocit, když se jeden zadýchá třeba už tím, že vyjde do prvního patra.
P.S. Tak mi držte pěsti. Dokonce jsem včera manželku přesvědčil, ať vrátí maso na řízky, co chtěla usmažit k obědu, zpátky do mrazáku a na stůl jsem položil čočku. Tu si dám zítra, jen tak, bez vajíčka či uzeniny.
Foto: autor
