Náhoda tomu chtěla, že jsem první zářijovou sobotu vyrazil naším autem do Velkých Losin v podhůří Jeseníků. V úseku trasy mezi Opavou a Bruntálem je odbočka na Milotice nad Opavou. A i při zmíněné cestě se mi jako pokaždé, kdy tudy projíždím, vybavily vzpomínky na ničivé povodně z roku 1997. 

Tehdy jsem jako zpravodaj celostátního deníku Slovo jezdil do zatopených obcí na Krnovsku a Bruntálsku. Abych mohl čtenáře informovat, jakou zkázu zdivočelá voda udělala například v Zátoru, v Holčovicích, Karlovicích, Široké Nivě a dalších obcích a městech.

V době povodní jsem tehdy každé ráno nasedal do obstarožní služební červené Škody 120 a vyrážel směrem k Jeseníkům, abych mohl psát o povodňových škodách a hlavně osudech lidí, kteří ztratili během pár minut své domovy, případně se snažili zachránit, co se ještě dalo. Do zmíněných obcí jsem tehdy jezdíval i později, na podzim. To abych mohl psát zprávy o tom, jak obnova po povodních pokračuje. Občas se mi ty vzpomínky už v hlavě pletou, různě splývají, ale na některé lidi z těch reportáží, zničené rodinné domky či silnice si pamatuju dodnes.

Když jsem do Zátoru tehdy přijel poprvé, chvíli jsem si dodával odvahy, abych oslovil chlapy, kteří vynášeli rychlým tempem nábytek z prvního patra domku. Jeden z nich si mě všiml a s náznakem úsměvu dodal, že na pomocníka nevypadám, tak co vlastně chci. Pak mi popsal, jak se řeka rychle rozvodnila a provedl mě po domku. Bylo na něm poznat, že se chce postavit osudu a jen tak se zlomit nedá. „Postavím si chalupu novou, tentokrát už dále od vody,“ pravil odhodlaně asi třicetiletý chlapík a pokračoval v práci.

Zapomenout nemůžu ani na manžele, jejichž příjmení mám v hlavě dodnes. Důchodci, seděli na posteli, drželi se za ruce a bylo poznat, jak moc jsou bezradní. „Přijít skoro v pětasedmdesáti o střechu nad hlavou, to nás nemělo potkat. Co s námi bude? Říkají, že nám něco zaplatí pojišťovna, snad pomůže i stát, a že si můžeme postavit domek nový. Ale na to já už síly nemám. A mladí také přišli o svůj domek, ti budou mít dost starostí sami,“ krčil rameny drobný muž a já se už dále neptal. 

Z těch povodní v roce 1997 jsem získal i zkušenosti, které mi později byly užitečné, a to zdaleka nejen v práci. Zpočátku jsem chtěl nasbírat co nejvíce příběhů, starým foťákem jsem udělal i nějaké snímky a také jsem se snažil dostat do hlavy co nejvíce těch pomyslných obrázků. Když jsem se však vrátil do redakce a ty příběhy lidí sepisoval, zjistil jsem, že moje hlava nemůže denně vstřebat více než dva či tři z nich. O těch jsem byl schopný napsat tak, že text měl hlavu i patu. Dneska už vím, že více moje „palice“ nebyla schopna pobrat ani tenkrát. S každým tím vyprávěním se mi totiž do hlavy vkrádaly i otázky a hlavně obavy o osudy lidí, kteří si se mnou povídali.

P.S. V závěru toho svého povodňového zamyšlení ještě musím dodat, že když se v roce 1997 mluvilo o stoleté povodni, ani ve snu mě nenapadlo, že bych se měl dožít tak ničivé povodně už po dvaceti sedmi letech. A také musím přiznat, že dneska bych si na to povodňové zpravodajství netroufal. Tu sílu ptát se lidí, kterým povodeň tolik uškodila, bych už v sobě asi nenašel.

Foto: autor

Picture of Břetislav Lapisz

Břetislav Lapisz

Rodák z Českého Těšína prožil dětství v nedalekém Havířově, od konce studií v roce 1990 bydlí v Ostravě. Absolvent učitelství Pedagogické fakulty Ostrava (obor čeština – dějepis) se zajímá o novodobou historii, jeho největším koníčkem je sledování sportovních přenosů (od fotbalu přes hokej, stolní tenis až po šipky). Rád cestuje, jeho nejoblíbenější destinací je Slovensko. A v poslední době zahradničí (s poměrně mizernými výsledky). Je ženatý a má dvě dospělé děti. Roztroušená skleróza jej „provází“ od roku 1998.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ