Není to poprvé, co se přiznávám k tomu, že na podzim se mi přes léto pracně nabytá kondice i psychická forma většinou rychle vytrácejí. Letošní říjen, nebudu nic skrývat, mi nesedl vůbec. Furt jsem ospalý, mám špatného „pamatováka“, po domě se ploužím a zdá se mi, že každý krok navíc mě už musí skolit. Světlým okamžikem byl snad jen minulý pátek, kdy jsme odpoledne se synem vyrazili do Beskyd a nasbírali plný košík hřibů.
Jak se z té podzimní šlamastiky dostat a nepoddávat se náladě padajícího listí? Dumám nad tím před usnutím den co den. Od prvního října do sebe pravidelně cpu zvýšené dávky vitaminů, dokonce jsem si předevčírem udělal zelňačku hned ze dvou pytlíků zelí a přidal jsem do ní nejen uzená žebra, ale i zmíněné hřiby. „Céčka“ nepomohla, o den později si na mě sedla rýma, pak se přidal i kašel a únava.
Pravda, občas jsou chvilky, kdy pookřeju, ale netrvají dlouho. Hned mě ale přepadnou myšlenky na všechno, co je třeba udělat na zahradě, nedej bože v tom našem rozlehlém sklepě, a zase jsem k ničemu.
O tom, že mám k ideálnímu rozpoložení daleko, vypovídá i několik příkladů: když jsem nedávno trčel dlouhé minuty v koloně kvůli cestářům, ani jsem si nezanadával. Našeho psa (už jej máme dva roky) jsem se marně pokoušel přivolat jménem jeho předchůdce, který nás opustil skoro před třemi lety. O trapném okamžiku, kdy jsem v supermarketu chtěl místo bankovní zaplatit kartou věrnostní, už ani nemluvím.
K dovršení té mizérie jsem si v úterý večer nechal ujít oblíbený fotbal a přišel o fantastický obrat, který předvedl Real Madrid proti Dortmundu.
Už dříve jsem psal, že z obdobných krizí se dostávám jen při mimořádně radostných zprávách (letos se na rozdíl od hřibů nějak neurodily) nebo po zkouknutí oblíbeného filmu.
Tentokrát jsem vsadil na českou klasiku. Z trilogie filmů o Homolkových jsem si vybral Ecce homo Homolka a scénku, kdy děda Homolka předvádí svému synovi, jak fotbalová Sparta vstřelila soupeři gól. Nepřekonatelná ukázka, kdy Josef Šebánek názorně ukazuje, jak Vrána poslal centr na Andreje (Kvašňáka) a ten „šoup“ přihrávku Jurkaninovi a Bohouš Veselý „zašpurtoval“ a zavěsil přímo do šibenice, mě rozesmála. A tak jsem film dokoukal až do konce. A myslím, že díky němu jsem vylepšil svou náladu a celkové rozpoložení minimálně o dvacet celaskonů. Takže mi konečně zase došlo, že nejen na podzim budu muset k těm vitaminům přidat i smích a dobrou náladu.
P.S. Věřím, že v listopadu už bych měl být zpátky ve formě. Ale další sloupek naplánuju raději až s odstupem, po Dušičkách.
Foto: autor
