S bývalým kolegou z práce a dnes už mohu říct kamarádem se vídáme maximálně jednou za uherský rok. O to častější jsou naše telefonáty. I když už jsme v těch našich životech hodně zažili a prožili, jsme pořád ještě horké hlavy a občas místo pozdravu, někdy já, jindy můj parťák, hned vychrlíme na druhého nějakou tu žhavou novinku. Někdy to je stížnost na aktuální zdravotní neduhy, jindy aktuálně potřebujeme upustit ventil, protože nás naše drahé polovičky něčím pozlobily.
Třetí lednovou sobotu mě mobil začal zvonit těsně před obědem. „Tak to ti naši s Poláky prošvihli. Škoda,“ pravil hned zostra kolega. Musím ještě podotknout, že je to absolvent pražské DAMU a celý život psal do novin hlavně o kultuře. Takže zmínka o Polácích a že to naši s nimi prošvihli, mě zaskočila. Ale bylo mi jasné, že se bavíme o sportu. „Šance na výhru byla obrovská, ale na konci jsme prohrávali, takže remíza je dobrá,“ pravil už klidnějším hlasem kolega a dodal, že šance na postup ještě žije. Abych se v hovoru „chytil“, trochu zaskočeným hlasem jsem se zeptal, jestli se bavíme o volejbalu, basketu, či jiném sportu. „Ty to nesleduješ? Hraje se mistrovství světa v házené,“ podivoval se parťák a pak jsme bleskově přešli na další témata.
Musím přiznat, že bývalý redaktor přes kulturu už má v aktuálním sportovním dění přehled. O dost větší než já. Sledoval i boje našich tenistů na úvodním grandslamu v Austrálii a pár slov prohodil i o tom, že hokejové Vítkovice by se měly zvednout, když je od minulého týdne začal trénovat Václav Varaďa. U hokeje jsme krátce zůstali, protože jsme zjistili, že v neděli čekal Vítkovice domácí zápas s Kladnem. „Přijede Jágr, člověče, bude mu brzy třiapadesát a pořád hraje,“ shodli jsme se v tom, že je neuvěřitelné, že hokejová legenda pořád ještě hraje naši nejvyšší soutěž.
Pak už jsem si vzal slovo já, protože jsem teď kvůli bolavému kolenu trochu nuceně zlenivěl a před spaním si rád pustím nějaký ten film. Nedávno jsem objevil slovenské filmy z počátku 70. let minulého století, které mě zabavily minulý víkend. Medená veža a Orlie pierko se navíc odehrávají ve Vysokých Tatrách, takže si připomínám i nějaké letní dovolené, které jsme ve slovenských velehorách prožili.
„Nemáš v hlavě nějaký další podobný film, abych se mohl natáhnout, užívat si děj a ještě vidět ty tatranské vrcholy?“ přeptal jsem se kolegy, který má přehled nejen o filmech, ale také o výtvarném umění, divadle či klasické hudbě. Chvíli se zamyslel a pak si na nějaké filmy vzpomněl. Oscarový Obchod na korze je sice opravdu skvost, ale viděl jsem jej už několikrát a byl jsem naštelovaný spíše na ty hory. „Noční jezdci, zase tam hraje Dočolomanský i Radek Brzobohatý,“ nabídnul mi další filmový tip kamarád.
Druhý víkendový den jsem využil k odpočinku a rychlému úklidu svého pokoje. I když se dny postupně prodlužují, někdy kolem půl páté se setmělo a já zvažoval, co s volným časem. Tak jsem po čase pustil hokej, Vítkovice ale byly od první minuty proti Kladnu i s Jaromírem Jágrem bídné. Tak jsem si řekl, že nového trenéra Varaďu ještě čeká hodně práce, a abych si zlepšil náladu, přepnul jsem na házenou. Naši se s Němci dlouho o výsledek prali, ale nakonec prohráli o sedm gólů.
Televizi jsem vypnul a porážky týmů, kterým jsem fandil, jsem zajedl třemi vídeňskými párky, které mi dokážou náladu zlepšit i v těch nejkrušnějších okamžicích. A večer jsem si pustil už zmíněný film Noční jezdci. Kochal jsem se pohledy na hory a sledoval, jak bývalý legionář ve službách nově vzniklého Československa v podání Radka Brzobohatého bojuje s horaly, kteří pašovali přes Tatry koně z Polska. Ten film, aspoň to tak chápu, nakonec končí remízou, která je však v důsledku prohrou pro vesničany i strážce hranice.
Ale jestli jsem všechny ty myšlenky pochopil správně, to se radši zeptám svého kamaráda, který mi film doporučil. Abych si rozšířil svůj kulturní rozhled. A určitě probereme i tu házenou. Naši totiž i přes prohru s Němci postoupili a prý mají docela hratelnou osmifinálovou skupinu.
Foto: Pixabay
