Občas mě přepadne pocit, že nutně potřebuji nové auto. Zasním se nad myšlenkou udělat se šťastnou takovým tím starým dobrým konzumním způsobem.
Mohla bych pak předjíždět a troubit na všechny: „Ha! Jsem lepší, mám lepší auto!“ V Praze by mi to prošlo.
Na skromnost a gentlemanství si tu nehrajeme. Všichni spěcháme a jsme stráášně důležití. S nástupem do auta roste vlastní význam exponenciálně. Ti v dražších kočárech mohou vše, právo silnějšího (a dražšího) vítězí. Pokud máte velké ego, musíte mít i velkou káru. To je jasné. O napoleonském komplexu se netřeba zmiňovat, že?
V pravidelných intervalech vás problikávají rychlíci à la Blesk McQeen, protože stovka je nová padesátka. Vážně uvažuji o tom ozdobit svůj kufr nápisem „Nelep se mi na zadek, nejsem tvoje stará!“.
V takových chvílích zůstat v klidu je mistrovství pokročilého jogína. Ne, to umí jen pražský řidič. Zároveň se mi zdá oukej trochu se vyvztekat a upustit páru. Pocit anonymity pomáhá zanadávat si na vše (dopravou to jen začíná).
Nesmíte to ale přepálit, protože auto je pořád svým způsobem zbraň. Umět uřídit svůj vůz (a sebe sama) může být otázkou života a smrti.
Podobně jako je tester na hladinu alkoholu, měl by být tester na hladinu hormonů. Máš přes míru? Hybaj z auta. A nejprve na terapii nebo vysportovat ten nadměrný afekt. A povinně před každou jízdou jednu progresivní relaxaci!
Když se mi podaří vyjet mimo hlavní město, ocitám se na jiné planetě. Na dálnici ještě ne, ale s vjezdem na okresní silnici a do městečka, jako je Slaný nebo Třeboň, mi dochází, jaká je Praha džungle. A přežít v ní, natož za volantem, bývá stresující.
Na maloměstě vidím, jak se řidiči na sebe usmívají a dělají si malé laskavosti. A když se rozjedete na světlech se zpožděním, nikdo na vás netroubí, že jste ho okradli o celou vteřinu života!
A najednou jsem to já, kdo se chová jako pošuk. Já jsem ten, kdo troubením narušuje klidné tempo maloměsta. Trvá mi chvíli, než se adaptuji. Roky pražské dopravy mě naučily, že není čas ztrácet čas. Ale pohodová jízda postupně převládá a závodnice ve mně startuje už jen sporadicky. Nakonec je úleva jet v rytmu „maňána“.
Starší auto se do maloměsta hodí, protože jeho zrychlení je pozvolné až lenivé a zatáčky musíte vykroužit hezky po-zvol-na.
Ale na extrémní uvolnění za volantem taky pozor. Víme, jak to dopadalo s panem doktorem, když se „kochal“. Mě osobně vrátí spolehlivě nohama na zem cyklisti. Mohli by mít samostatnou značku ve výstražném trojúhelníku, podobně jako jeleni.
Když nad tím vším přemýšlím, docházím k závěru: možná nepotřebuji nové auto, ale novou adresu. Možná že už mám pražské dopravy dost a potřebuji zaparkovat někde jinde. Někde, kde není normou rychle a zběsile, ale klidně a s úsměvem. A třeba pak pro změnu napíšu o nevýhodách řízení na maloměstě.
Foto: archiv
