Zákazníci na něj nedají dopustit, navíc je díky názvu skvěle zapamatovatelný. Hugo chodí bos už deset let, ve třech pražských obchodech a na e-shopu příjemně brnká na vzpomínky z dětství a chuť si hrát. V nové dekádě by se rád víc rozběhl i v byznysu, aby to jeho zakladatelka Adéla Kantůrková mohla zkusit kromě jiného i v regionech a za hranicemi. Česko totiž není ve výrobě a vývozu hraček na špici náhodou.
Vejít do obchodu znamená ocitnout se v jiném světě. Je tu ticho a prostorno, a jakmile zkusíte zkoumat vystavené figurky, hračky, stavebnice, hry a knížky, začnete se zákonitě usmívat. Nikde žádné přecpané regály nebo vemlouvaví prodavači, dokonce ani hudba a pípající pokladny. Výlet do světa fantazie nic neruší. Vlastně je to i trochu retro, ale tím spíš budete popocházet mezi věcmi a užívat si známé ilustrace, obaly nebo názvy. A komu hlavou aspoň jednou neprolítne „jé!“, ten jako by tu ani nebyl. Adéla Kantůrková, která za Hugem stojí, to dobře ví. Proto jen občas doplní nějakou zajímavost, aby dojem z místa mohl, než se usadíme v nedaleké kavárně, vyznít naplno.
Musím smeknout za krásnou slovní hříčku v názvu obchodu.
Jméno Hugo chodí bos vymyslel manžel, chtěli jsme se odlišit od všech těch sluníček a berušek. Zároveň je v tom narážka na větší firmy, prostě od všeho něco. Díky tomu jsme dobře zapamatovatelní a hned tak nezapadneme. Lidi se smějí, už když čtou ceduli na ulici.
Stává se vám, že si z názvu někdo vyvodí, že prodáváte boty?
To se děje pořád, a i když to při hledání jména vůbec nebyl záměr, barefoot obuv máme od loňska v nabídce taky. Je fakt, že zákazníci si o nás někdy myslí věci, které jim bohužel brání k nám zajít. Třeba že jsme velká prosperující společnost, co má hodně drahé hračky jenom pro malé děti.
To je ale škoda.
Přitom jsme malá firma, taková srdcová záležitost. Máme sice asi dvanáct lidí, ale ti chodí na částečné úvazky nebo na brigádu, jinak se provozní věci sbíhají hlavně u mě. V sortimentu najdete zboží i pro větší děti a dospívající, třeba oblíbené knížky o pocitech nebo složitější stavebnice, na své si přijdou i dospělí. Cenami jsou zákazníci často příjemně překvapení, snažíme se je mít stejné jako konkurence, která má kolikrát jen e-shop a nemusí vydělávat na nájmy. Proto taky říkám, že uvítáme klidně ještě větší zájem, nebojte se nás! (Adéla se usmívá)
Možná je to tím stylem, který si držíte jak na webu, tak v prodejnách. Krásné věci si člověk automaticky spojuje s něčím dražším a výdělečným.
Možná, pak ale nevím, co s tím. Nejde přece o to působit draze, ale profesionálně. A já jsem ráda, že máme právě takový čistý a hezký koncept, i to je moje práce. Někteří zákazníci ale přijdou vyloženě proto, že se jim líbí, jak to děláme, a chtějí nás podpořit. Nebo k nám chodí babičky, které vyslaly jejich děti s tím, že se u nás vnoučatům spolehlivě trefí do vkusu. Holky z obchodů mi často popisují, jak je nabíjí se nad nějakou hračkou, knížkou nebo stavebnicí jen tak zapovídat, zasmát nebo si zavzpomínat.
Není vám líto, že sama neprodáváte a tuhle možnost nemáte?
Je i není. Zaskakuju, když nám někdo vypadne, takže se za pult dostanu. Jenže si jako introvert udržuju odstup. Ani nevím, co říct, radši se dívám a poslouchám. Přitom mi všechno to, co máme v nabídce, prošlo rukama, a nápadů mám plnou, skoro až přeplněnou hlavu.
Jak vlastně poznáte, co si do Huga vybrat?
Kromě jiného si všímám kvality, funkčnosti a hlavně toho, jestli mě to baví. Nevezmu věc jenom proto, že je česká nebo třeba dřevěná, to nestačí. Jsem přísná, ale mám cit. Prostě to poznám… Vzpomínám si, že už když se mě doma jako malé ptali, čím chci jednou být, odpovídala jsem, že dítětem. (Adéla se usmívá) Přišlo mi to mnohem lepší než být dospělá.
A s Hugem si to tak trochu plníte.
To ano. Kdysi jsem v jednom krámku objevila parník, co jsem si pamatovala z dětství, a dostalo mě, že se vůbec ještě vyrábí. Jenže před deseti lety na tom trh s hračkami nebyl tak jako dneska. Hodně výrobců končilo, protože se o nich nevědělo. Udržitelnost, lokálnost nebo smysluplnost teprve začínaly hrát nějakou roli, navíc u jiného zboží než u hraček. Zaujalo mě to, udělala jsem si databázi výrobců a objevila díru na trhu.
Vida, od hraček rovnou do tabulky!
Nadchla mě představa mít obchod, kde se podobné tuzemské polozapomenuté hračky budou prodávat na jednom místě. Ale ne že bych se s někým poradila nebo si spočítala, co by bylo nejlepší. Vzala jsem peníze ze stavebka a rovnou si otevřela kamennou prodejnu, aby mě nikdo nepředběhl! (Adéla se usmívá) Napsala jsem i do médií a influencerům, všichni chtěli být u toho a moc hezky o nás tehdy psali. To byl skvělý začátek.
Hugo a plné kapsy nápadů
Když mluvíte o influencerech, jak moc vám pomáhají sítě?
Kdysi hodně, dneska už to není tak valné, hodně to šíření osekali. Myslím, že bych si musela cíleně připlatit za reklamu, a to mě neláká. Přijde mi lepší investovat jinam.
Nebo ulovit nějakou celebritu, tady na Václaváku se to vyloženě nabízí.
Známé osobnosti sem občas chodí, ale že bych někoho požádala, aby se nám nejlépe zadarmo vyfotil třeba právě s parníkem? Já? (Adéla se rozesměje) To si vůbec neumím představit. Radši dávám o Hugovi vědět jinak, vymýšlím třeba hry, do kterých se můžou lidi zapojit.
To zní zajímavě.
Třeba jsem do krásných uliček v Řásnovce různě poschovávala asi deset ježků v kleci a pak dávala indicie, kde se dají najít. Nebo jsme vymysleli mapku se soutěžními úkoly ve Stromovce, nechali jsme zákazníky kreslit tetovačky, pořádali jsme workshopy… Mohla bych dělat jenom tohle a hračky, je to radost!
Klidně se ještě pochlubte, co se vám povedlo.
Třeba navrhnout retro kovovou berušku na klíček tak, aby připomínala šperk a mohla se dávat jako dárek, proto je i bílá se zlatými puntíky nebo naopak zlatá s černými. Zajímavý je náramek se zlatou matičkou za každé narozené dítě, který byl původně myšlený jako vtip, ale zákazníci si ho vyžádali do stálé nabídky. Hodně pyšní jsme i na vlastní bezobalový bublifuk, nebo samolepicí metr, co funguje i jako hezká dekorace.
Bezobalový bublifuk? To je ten, kde se dají dělat tyčkou s očkem z provazu velké bubliny a kde je miska zároveň jako létající talíř?
Ano, ten. Bezobalový proto, že po prvotním nákupu lahve se speciální bublinkovou směsí si můžou zákazníci chodit čepovat do obchodů klidně celé léto.
Od rešerší nemůžu dostat z hlavy datla na tyčce, Sevu nebo retro sponky ve tvaru berušek, v obchodě mě zase zaujaly pytlíčky s kapesními hrami. Dokážete vy říct, co máte nejraději?
Úplně ne, o hračkách totiž přemýšlím skoro pořád, v Hugovi tak máme novinky každý měsíc. K tomu se zhruba jednou za rok objeví na trhu další výrobce, takže je z čeho vybírat. Někdy naopak někdo skončí, jako třeba pán, který se dvacet let věnoval cvrnkacím hliněným kuličkám. Tak jsme je zkušebně zadali asi deseti keramickým dílnám, ale sešly se nám každá kulička jinak velká nebo různě šišatá, tak teď máme skleněnky.
Jé, skleněnky! A už se zase rozplývám.
(Adéla se usmívá) Ono to má svoje kouzlo.
Před pár lety jste měli na Letné i opravárnu hraček. Kam zmizela, copak se nechytila?
Naopak, rozjela se okamžitě. Nejdřív zákazníci nosili hračky k posouzení a opravě v konkrétní hodiny ve čtvrtek. Jenže jich bylo tolik, až jsme je přebírali a předávali panu opraváři průběžně, což se nedalo stíhat. Pán se rozhodl skončit a na jiného nadšence jsme zatím bohužel nenarazili.
Jak náročné vlastně je si zákazníky v tomhle odvětví udržet? Nemůžou se jim hračky omrzet?
Asi to je v něčem těžší, hračkářství je specifické v tom, že zákazníci odrůstají a chodí ve vlnách podle toho, jak jim stárnou děti nebo vnoučata. Proto se taky snažíme přicházet s novinkami nebo pozměňovat nabídku. Nebojím se, že by nám došly nápady. Pomáhají nám k tomu právě moc hezké reakce od lidí, jak výrobců, tak zákazníků. Děkujeme! (Adéla se usmívá)
Zkoušíte hračky a věci od Huga na vlastních dětech?
No jasně, když se mnou jdou do obchodu, téměř vždycky s něčím odejdou. Teď je trend dávat si limity, aby děti nebyly zahlcené věcmi, ale já to tak neberu. Když máme tu možnost, a nebude to tak napořád…
Jak berou Huga zákazníci mimo Prahu?
V regionech obchody nemáme a je to škoda. Myslím, že by si tam Hugo našel k zákazníkům cestu moc hezky. Je to jeden z plánů do dalších let.
A jak vnímají Huga cizinci?
Úžasně reagují na Slovensku, protože jsme dlouho byli jeden trh, tam by taky stálo za to expandovat. A náš velký sen je Japonsko, kde milují českou ruční práci, dřevěné hračky, dekorace i ilustrace. Japonci v Hugových obchodech nakupují ve velkém, dokonce i na e-shopu. Nezanedbatelnou skupinou zákazníků jsou i Češi žijící v zahraničí, co chtějí pro své děti české hračky a knížky.
Hugo na bedně a na rozcestí
Silného příběhu Huga a jeho pouta se zákazníky si všímají i profíci z byznysu. Svědčí o tom Cena Heureky, respektive první místo z roku 2023 v soutěži Shop roku.
Ještě teď se mi klepou kolena, když si na to vzpomenu! To byla pecka.
Rok nato byl Hugo jeden z deseti oceněných sociálních podniků ve Zlaté vážce.
Přitom já dlouho ani nevěděla, co to sociální firma vlastně je. Ty principy jsou mi natolik blízké, že bych trh ani nerozlišovala, přijde mi přirozené je splňovat. Možná jsme to neměli všechno od začátku, ale hned první zaměstnankyně byla shodou okolností maminka po mateřské s handicapem a já nad tím ani nijak nepřemýšlela. Postupně se na nás začali obracet další lidi i organizace, dneska je víc než polovina našich zaměstnanců s handicapem.
Řešila jste, jestli o handicapech kolegů dát vědět i zákazníkům?
Nejdřív vůbec, ale po nějaké době bylo potřeba s tím začít. Třeba když jedna z kolegyň měla po mrtvici potíže s řečí, tak abychom předešli dohadům. A před osmi měsíci jsme úspěšně požádali o první grant. Stálo to hodně energie, dokazování i papírování. Několikrát nám to vrátili, přitom ty částky nejsou ani srovnatelné s adekvátním příjmem, což mi nedává smysl. Buď to neumíme, nebo to asi nebude naše cesta.
A jaká tedy je vaše cesta? Bude i v další dekádě Hugo chodit bos?
(Adéla se usmívá) Když narážíte na boty, zrovna ty by mě bavilo rozjet víc, protože maminky kolem mě by to uvítaly. O pobočkách v regionech a v zahraničí jsem už mluvila, o opravárně hraček taky. Ani na jedno ale zatím nemáme.
Peníze, nebo lidi?
Vlastně oboje, ještě bych přidala čas. Chtěla bych si trochu uvolnit ruce a přestat obstarávat věci, kterým nerozumím a ani v nich nejsem tak dobrá, jenže je nemá kdo zajistit. Už si nemůžu dovolit trávit hodiny a hodiny činnostmi, ze kterých pak nic moc není. Dostala jsem se do bodu, kdy bych se potřebovala poradit, co dál dělat a nedělat, taky na co se zaměřit, aby to mělo smysl i byznysově.
A doteď jste tu možnost neměla?
Úplně ne, věci spíš zjišťuju nárazově, po troškách a metodou pokus – omyl, často mě musí někdo upozornit. Bylo by fajn tomu dát trochu štábní kulturu, vzít to od A do Z, ať vím, co je a není reálné. Zatím ani nemůžu žádného odborníka třeba na plánování financí a investic přijmout, protože nepoznám, jestli to vůbec umí.
Nevzdaluje vás to příliš od přání být pořád dítětem?
(Adéla se usmívá) Možná někdy jo, ale spíš bych řekla, že Hugo prostě roste s námi.
Foto: FB Hugo chodí bos, Adéla Kantůrková
