Existují určitá slovní spojení, jejichž účelem není nic jiného, než aby vás ponížila. Jsou to například věty: „Máš rozum?!“, „Pochopil jsi to vůbec?!!“, „Jak může být někdo tak hloupej?!“, „Ničemu nerozumíš!“… Společným jmenovatelem těch otázkovět je to, že se na ně nedá poctivě odpovědět (po pravdě se nikdo na nic neptá!), ale hlavně jsou jakýmsi zoufalým apelem na rozum, resp. poukazováním na jeho nedostatek. Ale kde se vlastně vzalo to „zbožšťování“ či nadřazování rozumu nad cokoliv jiného? Kořeny leží hluboko v civilizační historii. Zkusím se na to podívat trochu podrobněji.
Zdá se, že kořeny racionalismu pocházejí už z období 17. až 18. století, kdy se na civilizačním dějišti objevuje nový intelektuální a filozofický směr, který získal souhrnné označení osvícenství. Samotný pojem pochází údajně z německého „Aufklärung“ (osvětlování, vysvětlování, vyjasňování), ačkoliv celý myšlenkový směr vzniká v tehdejší Anglii, Holandsku a rozvíjí se také ve Francii. Celkově jsou počátky osvícenství spjaty s reakcí na „tmářství“ ortodoxního náboženství, kdy se světlo rozumu a vědění začíná střetávat s temnotou nevědomosti a předsudků. Prostředkem „šíření světla“ se v té době stává nová technologie – knihtisk. Velký průlom představovalo vydávání encyklopedií aneb „Racionálního slovníku věd, umění a řemesel“. Významnou úlohu sehrálo osvícenství v rámci filozofie, do níž vstupuje právě racionalismus. Ideálním představitelem osvícenství byl vzdělaný filozof, který působil nejen ve vědě, ale i ve společnosti, a jeho hlavním nástrojem byl rozum: od Descartesova zredukování celého vědomí na myšlení („Myslím, tedy jsem“), přes holandského Spinozu, francouzského Rousseaua až třeba po Kanta („Měj odvahu používat vlastní rozum“). Za otce racionalismu se považuje právě Descartes, nicméně poslední ze jmenovaných filozofů Immanuel Kant vyzdvihuje racionalismus na vyšší úroveň v díle „Kritika čistého rozumu“. Právě podle Kanta se má od rozumu odvozovat i morálka v protikladu k morálce náboženské – zde se objevuje odpor k biblické morálce odvozené z „Božího zjevení“, které Kant kategoricky odmítá. Teoreticky se racionalismus vymezuje také proti empirismu – tj. proti smyslové zkušenosti. Protikladem racionalismu však není pouze empirismus (důraz na zkušenost), ale také idealismus a dokonce iracionalismus. Racionalismus není však jediným odkazem osvícenství – požadavky osvícenců jsou aktuální dodnes: odluka církve od státu, zastupitelská demokracie, rovnost všech před zákonem, osobní svoboda člověka, svoboda vyjadřování i tisku. Dlužno dodat, že osvícenci se nezřídka stávali terčem cenzury či omezování osobní svobody: Rousseauovo dílo „O společenské smlouvě“ bylo zakázáno a Rousseau musel uprchnout z Francie, Diderot byl zatčen a uvězněn, cenzurován byl i Kant a pruský král Fridrich Vilém II. zakázal Kantovi přednášet či psát o náboženství…
Ačkoliv požadavky osvícenců na racionální hodnoty i mravnost jsou dodnes platné, bohužel se zdá, že jsme se od 17. století až dodnes žádného zářného věku racionálního osvícení nedočkali. V průběhu Velké francouzské revoluce padaly na veřejných prostranstvích hlavy sťaté gilotinou, následovaly napoleonské války, upevnění politického absolutismu nejen ve Francii, ale i v tehdejší habsburské monarchii (pozdější Rakousko-Uhersko), zhroucení monarchií se stalo zárodkem nacionalismu, nacionalismus zplodil hromadu neštěstí nejen v podobě dvou světových válek, poražený národní socialismus po druhé světové válce přinesl do Evropy mimo jiného i přítomnost ruského bolševismu a komunismu, s čímž jsme se nevypořádali dodnes. Navzdory dřívějšímu volání po racionální morálce se zabíjí a masově vraždí (ne)vesele dál, pohrdání svobodou i právem máme v přímém přenosu v mezinárodním měřítku, průmyslová devastace životního prostředí nabývá celoplanetárního měřítka. Přesto nepřestáváme věřit, že nám apelování na „zdravý selský rozum“ přinese štěstí, zdraví, dlouhá léta a snad i nějaké to bohatství. Začínám o tom vážně pochybovat. Máme však místo rozumu nějakou alternativu? Dokáže se rozum sám vytáhnout z bláta, do kterého nás nezřídka zavádí? Co když je rozum jen dobrý sluha, ale zlý pán? Tyto obavy se nyní objevují také v souvislosti s dalším rozvojem „umělé inteligence“, která by mohla jednoho dne usoudit, že člověk má rozumu málo, a tak se rozhodne člověka inteligentně a účinně zbavit…
Právě rozvoj umělé inteligence, která svými „rozumovými“ schopnostmi, danými přístupem ke gigantickému množství dat a informací a chladnokrevnou schopností je zpracovat rychlostí, o níž se člověku může jenom zdát, mě vede k zamyšlení, jestli je naším nejpalčivějším problémem opravdu nedostatek rozumu, nebo něco jiného. Domnívám se, že rozumu má člověk celkově až po krk. Myslím si, že poklonkování rozumu u našich obrazovek a sítí vede tak akorát k tomu, že ztrácíme rovnou páteř. Ostatně ani bez míchy v páteři by toho sám mozek moc nedokázal. Ale máme něco jiného, o co se věrohodně opřít? Idealismus, iracionalismus, modloslužebnictví? Možná ano, možná ne, ale rozum sám o sobě na tom není vůbec dobře: opakem rozumu je vlastně jen hloupost. Ale víte, co mi dodává trochu naději? Asi vědomí toho, že lepší je pro mě hodný hlupák než inteligentní zloduch. Jak jsem již napsal – rozum nám dosud žádný zářný věk jistoty a bezpečí nepřinesl, a čím víc člověk přemýšlí, tím méně si je jistý tím, že si něčím může být jistý: snad jen kromě daní a smrti. Takže co s tím? Navrhoval bych obrátit se od čelních laloků k srdci. Jistě, srdce je sice jen pumpa na krev, ale navrhuji to spíš v přeneseném významu – srdce jako centrum pro přijímání dobrých rozhodnutí, která rozum pouze navrhuje a tvoří. Rozum sám se však rozhodovat nedokáže. Rozhodují za nás, často nevědomě, city a emoce. V tom je právě ten klíč: nikoliv málo rozumu je problém, leč mnoho rozumu a žádný cit. Proto bych chtěl všem, kteří dočetli až sem, srdečně popřát: Rozvíjejte svou mysl (fantazii), ale jednejte s citem. Rozum a cit jsou dvě složky jednoho celku našich „já“, které slouží tak dobře, nakolik jsou spolu v harmonii. Přeji tedy všem pěkný zbytek léta a dále co nejvíce „Šánti“.
*Šánti: „Vnitřní mír a klid“; pojem pochází ze sanskrtu a označuje soulad či smíření mysli a ducha při dostatku vědomostí a porozumění, vedoucí k odolnosti vůči neshodám a stresu; uplatňuje se v buddhismu i v hinduismu.
Foto: Pixabay
