Co čekat v ordinaci dětského neurologa, čeho si u svých ratolestí všímat a proč jsou skvělí rodiče právě ti, co o sobě pochybují a nedrží pořád fazonu? I o tom byla řeč na říjnové přednášce v kavárně na Duhovce. Klára Brožová, primářka dětské neurologie ve Fakultní Thomayerově nemocnici v Praze, publikum vyzvala, ať se nebojí vstoupit do tématu a kdykoliv ji doplnit nebo se ptát. Připravená prezentace tak po chvíli téměř ztratila smysl. Stejně ale bylo živo, protože své místo měl kromě faktů a praktických rad i humor.
Během prvních tří let života je vývoj dětského mozku značně turbulentní a největší skok udělá od narození do zhruba jednoho roku. Hustá síť nervových buněk se musí rychle „prořezat“ a vytvářet nová spojení tím, jak se dítko přirozeně učí. „Takže nejdřív je to takový uzlíček, co sem tam mžourá, ale po roce a kousek už běhá, svítí mu v očích a systematický týrá okolí,“ zmiňuje se zjevnou nadsázkou neuroložka. A rodiče by se měli nechat, respektive prcka právě v tomto období co nejvíc hýčkat a dodávat mu tak pocit bezpečí ve světě i ve vztazích. „Rodič, co o sobě nepochybuje, není dobrý rodič. Proto se nebojte zapojit další příbuzné, odpočatá babička je totiž mnohem lepší parťák než ztahaná a frustrovaná maminka.“
Dospělí na sebe v tomto ohledu často kladou velké nároky a hledají jasné odpovědi, třeba jestli existuje přesně daný čas, který mají strávit se svým potomkem, aby byl jednou zdravý a celkově prospíval. „To netuším, nejsem psycholožka, nicméně dítě by mělo být přiměřeně nezaměstnané a špinavé. Takové ty do puntíku nalajnované rozvrhy a přehnaně sterilní prostředí se spíš minou účinkem. Zároveň určitě není ideální svým ratolestem umetat každou cestičku, pak je může zlomit i relativně běžný problém nebo neúspěch.“
Rodiče sice chtějí být vzorem, to ale neznamená, že budou dokonalí a bez chyb. „Poměrně často se setkávám s tím, že podle maminek je doma všechno ideální. Hlavně držet fasádku, jenže ono se pak stejně ukáže, jak se věci mají. Děti to prostě nasají i tak, nemoc nebo třeba rozpad vztahů s sebou nevyhnutelně nesou určitou zátěž.“ Řeč byla samozřejmě průběžně i o tatíncích. „Pánové, to vy ovlivňujete, jak to budou mít vaše holky s chlapama. Až za vámi dcerka přijde a ´tatíííí, prosím, kup mi mobil,´ nebojte se dát najevo, jaká míra roztomilosti jí ještě projde, a tak trochu k tomu všemu i patří, a jaká už ne.“
Jak rozmluvit puberťáka
Mobil vyvolá novou vlnu dotazů a historek a posune přednášku do období dospívání. Jak dostat puberťáka od displeje? „To byste ho asi museli zabít, což nejspíš nechcete, nebo ten mobil vybít a nejlíp ještě rozšlapat. Ale zkusila bych vyjednávat, aspoň se v tom dítě naučí chodit. Co za to, když dáš telefon na chvíli z ruky?“ Podobně neotřele dopadly i vybrané počítačové hry. „Zjistilo se, že střílečky zlepšují prostorovou orientaci. Tak bych místo zákazů nechala potomka, ať vás pro jednou vede po městě on.“
Zatímco v dětství se vyplatí být u obrazovek televizí a počítačů společně a umět případně vysvětlit, na co se to vlastně koukáme, v pubertě je to dost nereálné. „Běžný puberťák vaši společnost vyhledávat nebude, zato bude odsekávat, práskat dveřmi a spát mnohem míň, než by měl. Zpozorněla bych ve chvíli, kdy by se vyloženě izoloval a odřezával běžné aktivity, měl poruchy spánku a k tomu působil bledě, až trochu sjetě. Drogy jsou bohužel u mladých dost na vzestupu.“ Potíž může být i nechuť komunikovat. „Opět bych nepodceňovala roli jiných příbuzných. Když vezme dědeček vnuka do restaurace, odkud vlastně není úniku, a nenechá se odbýt prvními nicneříkajícími větami, začnou se často dít věci…“
Kde pomůže neurolog
Velkým tématem neurologických pracovišť jsou v posledních letech psychosomatické obtíže. Počet případů, ve kterých se nemedicínský problém projeví v těle jako funkční porucha, totiž dramaticky roste. „I tady se ukazuje, jak zásadní je, aby byla péče o pacienta multidisciplinární, tedy provázaná i s ostatními obory. Neurolog jako diagnostik a lékař totiž opravdu nemůže nahradit terapeuta.“ V přímém rozporu s tím jsou ale velmi nízké počty potřebných odborníků. „Dětských neurologů je na celou republiku přibližně 130, dětských psychiatrů ještě méně a dětských klinických psychologů jen asi 90. Lůžková oddělení, mezi které patří i to naše, jsou čtyři. Děsím se představy, že pacient obvolává celou Prahu, a stejně se nemůže dovolat pomoci. Proto se hodí znát například Modré dveře, kde kromě jiného poskytují krizovou intervenci bez objednání.“
Další rychle rostoucí, ale eticky zatím nedořešenou oblastí neurologie je screening a genová léčba. Díky očkování, ochranným pomůckám a celkovému pokroku v medicíně se také daří lépe pracovat s následky infekcí, úrazů nebo komplikovaných těhotenství a porodů. Naproti tomu u geneticky podmíněných, autoimunitních a nádorových onemocnění jsou možnosti zatím omezené. „Ale i tady platí, že všechno jde neuvěřitelným tempem dopředu, o řadě věcí se nám ještě před pár lety ani nesnilo.“
Jak být šťastnější
V průběhu přednášky zaznívaly dotazy na konkrétní situace v rodině a ve škole, na přetřes přišla medikace i papíry, tedy různá lékařská doporučení a dobrozdání. Oklikou tak znovu došlo na odolnost a osobní spokojenost. „Jestli má být smyslem života štěstí, a já myslím, že má, pak mi dává smysl každý den použít nějakou svou silnou stránku.“ A než tahle věta stihne zapadnout jako poměrně fádní, doplní ji nakonec lékařka se smíchem: „A proto já můžu být ve svém věku klidně za semetriku. Fakt. Jsem totiž statečná a jen tak se nedám.“
Foto: Michal Janků
