Obyčejná máma Jindra Landová představila na tiskové konferenci projekt Výtahy do škol. Komplikace, které zažívala na vlastní kůži, zná mnoho dalších rodičů handicapovaných dětí, jež odmítli vzít na školu jenom proto, že jsou na ní bariéry. Projekt má pomoci to změnit. Na webu tedy budou přibývat konkrétní rady, postupy a skutečné příběhy, v plánu je také ověřená mapa českých bezbariérových škol. Těch opravdu přístupných je ale zatím zoufale málo, protože plošina ani schodolez zkrátka nejsou důstojné řešení.
Děti se ve škole mají potkávat s vrstevníky a rozvíjet jak studijní, tak sociální dovednosti. Jenže některé z nich tuhle šanci nedostanou, protože narazí na bariéry, které jim zkomplikují docházku už od základky. Zatímco zdravé děti tak volí mezi dostupnými školami i těmi se zajímavým zaměřením, děti s handicapem si podobný luxus dovolit nemůžou a běžně zažívají odmítnutí i od spádových škol. Reálně tedy nemají kam nastoupit. Pokud se někde uvolí je vzít, musí se leckdy smířit například s nižšími studijními nároky nebo dojížděním.
Právě to je nepříjemná realita každého desátého žáka v tuzemsku skoro čtyřicet let po revoluci. Důvody jsou absurdní: schody, netečnost a předsudky. Protože učebny jsou v patře. Protože tu nikdo na vozíku předtím nebyl. Protože kvůli jednomu dítěti to měnit nehodláme. Protože na speciální škole jsou lépe připraveni. Protože výtah je drahý a památkáři by úpravy stejně nepovolili.
O projektu Výtahy do škol
„My jako rodiče už víc dělat nemůžeme. Vidím to sama na sobě, za dva roky jsem na tom nechala síly i zdraví,“ říká Jindra Landová, maminka slečny, která „jen“ chtěla být na škole, kde chyběl výtah. „Snažit se něčeho domoci přitom vyžaduje odvahu, protože vaše dítě pak do té školy bude chodit každý den.“ Po různých peripetiích, medializaci i založení sbírky nakonec zřizovatel letos v květnu potřebné finance sehnal a stavbu přislíbil. „Výtah zatím není, ale bude a já si moc přeju, aby podobné anabáze byly pro rodiče i děti brzy minulostí.“
A tak jako vlastní zkušenost dovedla Jindru k blogu Obyčejná máma, k organizaci Obyčejný život a k různým oceněním, rozhodla se teď založit projekt Výtahy do škol. A spustit stejnojmenný web, na kterém budou všechny potřebné informace na jednom místě, včetně mapy českých bezbariérových škol. Tu si zatím nevede ani ministerstvo, rodiče a jejich děti tak musí obepisovat desítky míst. „Mít ve třídě dítě na vozíku se pořád nebere jako benefit… Bariéry by měly být ostuda, vypovídají hodně o naší vyspělosti a hodnotách. Proto máme vizi, že do roku 2035 budou všechny školy plně bezbariérové,“ zmínila Jindra během úvodního slova na tiskové konferenci, kterou k projektu svolala. Při té příležitosti pozvala další čtyři ženy, jež k tématu mají co říct.
Co zaznělo na tiskové konferenci
Šárka Škardová by z deváté třídy moc ráda pokračovala na zdrávku, jenže žádná z nich není bezbariérová, takže se tam na vozíku nedostane. Jako alternativu zvolila gympl, ale z pražských připadají v úvahu tři, z toho dva dost daleko. „Při výběru se obvykle bere v potaz třeba perspektiva oboru, pověst nebo předměty. Já tohle všechno musím pominout, protože řeším hlavně ty bariéry.“ Šárka si přístupnost zjišťovala přes stránky jednotlivých škol, volala nebo psala přímo do ředitelen. A nebála se do procesu zapojit i lékařky, které jí přejí, aby se stala vysněnou neuroložkou. Přitom bez bariér to dlouho nešlo ani na stávající základce. „Na prvním stupni mě do schodů vynášeli, na druhém byla sice plošina, ale na té to vždycky dlouho trvalo. Teď už máme naštěstí výtah.“
Dvojitou zkušenost s bariérami ve školách má Kateřina Vítová, právnička Národního institutu pro kulturu, která chodí o berlích, přístupnost ale řeší i pro svou nejmladší dceru. „Tolik let od revoluce se pořád neví, jestli se člověk někam fyzicky dostane, navíc najít slušný maturitní obor je očistec. Takže společnost dětem s handicapem nejdřív neumožní studovat, tím pádem ani v budoucnu adekvátně pracovat, a pak jim vyčítá, že jsou v dospělosti na dávkách. Z tohoto úhlu pohledu se ale na bariéry dívá málokdo.“ Sama školní docházkou proplula téměř bez obtíží, protože když učitelé zjistili, že na ni má hlavu, snažili se jí pomáhat. Přesto za ni schody sejít nemohli, ani ji doprovodit do jídelny nebo třeba líp zpřístupnit školní výlet. Na to musela být dostatečná „šikulka“. „To bylo vždycky: Katko, dáš to? Dostaneš se? A mě docela děsí, že i po těch letech je to pořád stejné.“
Poznatky z praxe sdílela také Marta Ptáčková, právnička organizace Spoluškola, která pomáhá rodičům handicapovaných dětí bojovat o bezbariérové školy. „Na výtah je třeba se dívat ne jako na náklad, ale jako na investici, díky které se děti ve škole cítí dobře. Mají přece také právo na vzdělání.“ Připouští, že práce je čím dál víc, proto pomáhají i formou mediace, kdy se snaží podporovat, případně vytvářet laskavý tlak. „Rodiče mají bohužel často pocit, že chtějí něco navíc. Přitom praxe je nejednotná a stojí a padá s tím, jestli narazíte na dobrého a ochotného pracovníka. Problematické jsou také nepodložené a často nesmyslné finanční limity na bezbariérové úpravy nebo neúměrné průtahy při případném posuzování a sporech.“
Že jsou stávající právní úpravy velmi těžko vymahatelné, potvrzuje i Romana Švecová z kanceláře ombudsmana. Právě tady totiž kromě jiného šetří jednání i nečinnost správních úřadů, monitorují dodržování úmluv a vyhlášek, případně vydávají metodická doporučení. „Možnosti ochránce nejsou bezbřehé, ale komunikujeme s vládou, ministerstvy i autoritami. Sbíráme podněty a vytváříme prostor pro jednání.“ Postoj k bariérám prý ovlivňuje zejména to, že vyhláška je neurčitá a normy nedostatečné. „V České republice bohužel stále přetrvává náhled na lidi s handicapem výhradně skrze medicínský model, tím pádem se málo vytváří celkové přístupné prostředí.“
Žaloba není řešení
V následné diskusi bylo patrné, že pomalé odstraňování bariér, které navíc dopadá na děti, a celková neochota dívat se na věci v patřičných souvislostech je frustrující. Nepomohly by tedy razantnější kroky než jen doporučení a mírný nátlak, klidně přímo žaloba k Evropskému soudu za diskriminaci, respektive za neplnění Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením? „Tyto závazky bohužel nejsou vymahatelné okamžitě, a je tedy diskutabilní, jestli by soud shledal nějaká pochybení a porušování práv,“ vysvětlila Romana Švecová. A Marta Ptáčková k tomu doplnila: „V praxi samozřejmě vnímáme to rozčarování a rozumíme mu, jen chceme jít cestou podpory a motivace. Osvědčilo se nám to jako nejlepší model.“
Zapadnout by neměl ani fakt, že nepřístupné školy rovnou znamenají nepřístupné volební místnosti. Zajímavý byl také argument o rozdrobenosti a nezbytnosti začít s řešením u zdroje, tedy na úrovni krajů. A jestliže jsou Praha i Středočeský kraj bohaté regiony, pak je zarážející, jak pomalu se potřebné změny dějí, obzvlášť když je možné se inspirovat v okolních zemích. A potlesk kromě pořadatelek a všech dalších účastnic sklidila i závěrečná reakce Kateřiny Vítové, která na obvyklé připomínky k nákladům a přetrvávající neochotě památkářů podotkla: „Budu stručná – v Koloseu je výtah.“
Foto: Lenka Krobová, TK Výtahy do škol
