Musím přiznat, že jsem se na jaro letos moc těšil. Když se zhruba před třemi týdny ohlásilo v plné síle, byl jsem plný elánu a začal jsem na zahradě napravovat hříchy z loňského podzimu. S radostí a odhodláním.
Ale když jsem shrabával poslední zetlelé listí, málem jsem přelomil dřevěnou násadu. Najednou se mi totiž vybavily vzpomínky na loňský rok a probděné květnové noci, kdy jsem odháněl naši psí hlídačku od klubíčka, do kterého se před ní schoulil ježek. Těch ježků bylo samozřejmě více, někdy i dva či tři. Nechodili najednou, ale ty návštěvy se odehrávaly postupně. Spánek, přerušovaný bleskovým opuštěním postele, zapnutím světla v mobilu, popadnutím připraveného rýče, odehnáním psa, opatrným nabráním ježka a jeho přenosem do sousedního parku, samozřejmě nestál za nic.
Letos se první ježek vydal prozkoumat naši zahradu o druhé květnové noci. Pes se mohl zbláznit, štěkal jako divý a klubíčko s bodlinami bylo pro něj nepříjemným narušitelem teritoria. Ale protože to bylo o víkendu, mávl jsem rukou a s nadhledem jsem se uklidňoval, že se mi podaří usnout, případně se dospím ráno. Pak se ježci naší zahradě vyhýbali. Teď už vím, že připravovali frontální útok na noc z 5. na 6. května. Ten zahájili půldruhé hodiny po půlnoci a trval do půl čtvrté. Zhruba v půlhodinovém intervalu naše čuvačice „vyštěkala“ hned pět ježků. Musím přiznat, že mé sympatie k tomuto sympatickému tvorovi se poměrně rychle proměnily v zášť.
Z logiky věci jsem se navíc rozhodl ježky odnášet dále od plotu do parku, aby se už k nám nevraceli, takže mi krokoměr po nočním cvičení ukazoval v mobilu poměrně slušnou aktivitu. V půl čtvrté jsem padl na pohovku s rozhodnutím, že pro dalšího vetřelce s bodlinami už nepůjdu. Ani jsem nemusel. Ten poslední ježek, který čuvačici rozběsnil, totiž pochodoval důležitě na druhé straně plotu, občas se po chodníku k našemu plotu přiblížil, pak už šel opačným směrem. Pes se jej snažil vyštěkat z dohledu marně. Ježek se viditelně bavil a já jsem pozoroval, už jen z okna, grotesku skoro jako od Chaplina.
Ráno hned po probuzení jsem šel pro radu k AI. Předtím jsem pročetl různé články od zahrádkářů, ochránců zvířat a další. Ale pokud bych se jimi měl řídit, musel bych odejít do předčasného důchodu, nebo se odstěhovat na „ježčí týdny“ z našeho domku.
V situacích, kdy jsem psychicky v mizerné formě, si občas spravím náladu nákupem nějaké oblíbené uzeniny. „Já to s těmi ježky mám na zahradě podobné. Ale to moje psisko, když mu dám pořádnou hovězí kost, dá pokoj a v klidu se vyspím,“ poradila mi usměvavá prodavačka v masně, která mi krájela salám.
Rozhodl jsem se její radu vyzkoušet a přidal jsem do tašky s nákupem také hovězí kloubovou kost. Před ulehnutím jsem ji podstrojil psisku. Naše čuvačice zápolila s kostí asi dost dlouho, protože jsem v noci žádný zuřivý štěkot neslyšel. Ráno chrápala v boudě a ani mě nevyprovodila k brance, když jsem mířil do práce.
Nápad prodavačky tak vyzkouším i tuto noc. A pak budu muset zvážit, jaký druh kostí naservíruju našemu hlídači na víkendové noci. Napadají mě křížové uzené kosti nebo vepřové koleno. A budu doufat, že si ježci najdou jiné zahrady ke svým nočním pochůzkám.
