Přála si pracovat v kavárně, ale hosty by prý děsila deformovaným obličejem.
Ta věta tehdy asi nikoho ze židle nezvedla, ale já bych chtěla, aby jo. Přestala jsem číst a chvilku koukala do zdi. Ani nevím, jestli ve mně hrklo, naštvala jsem se, nebo mi to prostě přišlo jenom hloupý a pokrytecký. Asi od každýho něco.
Vymlouvat se na vzhled a spojovat ho se schopností dělat dobře a efektně určitou práci je až na pár výjimek naprosto přes čáru. Zkoumat, jestli má někdo vyhovující barvu pleti, dost vlasů, hezkej hlas, ladnej krok, rychlý ruce nebo přijatelnou figuru, by zavánělo vyhazovem. Ovšem opřít se do projevů diagnózy nebo následků onemocnění, co všemu tomu můžou taky hodně ubírat, kupodivu projde. A dokonce jako oficiální argument!
Protože když je handicap vidět, je veřejnej, je k mání, tak jakýpak s ním ciráty.
Takže dámě patrně vysvětlili, že to nejde. Musela by pracovat s potravinami (ano, umístit muffin na talířek vyžaduje obličej v kondici běžně), dělat kafe (bez líbivý mimiky se zřejmě zdrcne mlíko) a hlavně chodit mezi lidi (když v kumbálu je taky dobře). Zároveň by tím nejspíš vysílala nevhodnej signál zákazníkům (baf?) a dostatečně by nerozvíjela firemní kulturu (krása u nás pracovat).
Fascinuje mě, kolik energie se dá věnovat tomu, aby se obhájila úplná pitomost. Najednou si kdekdo uvědomí, jak je důležitý mít hlavu i zbytek těla tak nějak pěkně průměrně souměrně vcelku, a dokonce z toho udělá požadavek. A aby měl jó grády, připodobní se k upraveným nehtům, umytým rukám, čistým zubům a vyžehlenýmu voňavýmu oblečení.
Jenže to není totéž! Šaty a styl jsou otázka přístupu a volby, ale handicap ne. I kdyby paní tisíckrát chtěla, těžko dá ráno svůj výraz bokem, že jí už neba, potřebuje si odfrknout a splynout s davem. Nevybrala si, že po ní kdekdo zírá, otáčí se, podceňuje ji nebo se hloupě vyptává. Nevybrala si, že bude zapamatovatelná a že občas se to někomu šikne, ale většinou ne. Nevybrala si, že musí chápat něco, co chápat nechce, a že se jí druzí budou bát podívat do očí.
Vybrala si kavárnu, ale kavárna si nevybrala ji. Asi je to život, ale v tomhle podání spíš úlet. Pohodlí a vkus zákazníků sice pokoušet moc nejde, jenže firmy ho svým přístupem stejně samy systematicky dotvářejí. Tak proč kličkujou, že ne a že jsou jen ve vleku něčeho, co nemůžou ovlivnit?
Můžou, ale nechtějí.
Bojí se, že by ztratily tvář, a to je fakt ironie.
Foto: Pixabay
