Často tu cupuju věci, co nefungujou, a mohly by. Ale jen někdy zachytím, co mě dojme. Ne že by se mi to nestávalo. Jenže zapsaný na papíře mi to zní moc pateticky, mentorsky nebo suchopárně. Nebo neumím psát. Ale zkouším to.
Znáte takový ty dny, kdy nenáladou seřvete i kefír v lednici? Tak takovej den to byl.
Vedro, dusno, venku i ve mně. Potřebovala jsem vypadnout a vidět něco zelenýho, lišejníky došly.
Vzala jsem si bágl, hůlky a šla na nákup, protože bloudit betonem bez cíle by mě semlelo ještě víc. Dofuněla jsem k obchoďáku a v trojboji vem vozík – dej si gumu za sponky – odlož hůlky to bylo nerozhodně.
Připadala jsem si neviditelná a úplně zbytečná, protože guma i únava získávaly navrch.
Jak jsem si za hlavou uzlovala ruce a snažila se nespadnout, všiml si mě jeden nakupující a zeptal se, jestli nepotřebuju pomoct. Otočila jsem se na něj s vytřeštěnýma očima (to já ne, to mě táhnul ten respirátor), odmítla ho a on jen dodal, že někdy je to prostě těžký.
Někdy jo.
Vlezla jsem do krámu a zvažovala, že zůstanu u chlaďáku, abych se krapet probrala. On kolem mě občas projel a nenápadně kontroloval, jestli žiju. Neříkal nic.
Doplazila jsem se k pokladně a začala skládat úlovek do batohu. Jelikož mi nebylo hej, vzala jsem toho moc. Když nemůžeš, tak přidej, jasně. Nohy pálily jak čert. Ve vložkách, který mám, se totiž musí chodit, ne stát, protože jinak vám ty stimulační body vypalujou informaci až do mozku. No nic.
Šinula jsem se s plnou polní domů. Kdybych zakopla, připláclo by mě to k zemi a ještě by mě ohodily dvě plechovky piva, který jsem měla v síťce na stranách. Když mi v tomhle mým tempu přibrzdilo před přechodem auto, vzdorovala jsem, že jsem moc pomalá, ať jede. Ale řidič se nedal. „V klidu, slečno, máme čas.“
Přiznávám, že mě napadlo, že by bylo skvělý, kdyby krom času měl prostě jedno sedadlo volný a vnuknutí hodit mě zpátky. Nemám právo nic takovýho chtít. Jsem cizí, nechci to ani po vlastních. K tomu za časů korony a nákupů online. Ale šiklo by se to.
Ani nevím, jak jsem se ocitla před domem. Potřebovala jsem čůrat, napít, sednout si a vysvobodit záda. Do bytu jsem tudíž vlítla ještě obutá, dveře jsem nechala dokořán a zarazila je hůlkama. Bágl skončil na zemi, já na židli v kuchyni. Trochu nepřítomně jsem do sebe lila minerálku, dezinfikovala si ruce a připravovala se k náletu na záchod.
Průvan shodil na zem hůlky, třísklo to slušně.
„Jste v pořádku? Haló, haló, žijete?“
Strašně jsem se lekla.
Do předsíně nakouknul soused.
„Cože? Jo, já… promiňte, jen jsem si potřebovala rychle sednout. Ty věci mi byly jedno, protože pak chci jít ještě ven. Nechtěla jsem vás vyděsit.“
„Dobře, hlavně že se vám nic nestalo.“
Vždycky jsem si myslela, že jsem pod jeho rozlišovací schopnost. A kdyby jen jeho.
A ono ne. Děkuju.
Foto: Pixabay
