Jak si prosadit svou, a zároveň nikoho neurazit či nebýt sobecká? Tuto otázku si docela často pokládám. Nejsem totiž ten typ člověka, co jde takzvaně přes mrtvoly a má ostré lokty. Dospělý samostatný život mě však učí, že asertivita je jedna z těch nevyhnutelných „soft skills“, bez které se ve světě neobejdu. Docela s tím bojuji. Uvnitř se bojím, že ostatní zklamu, nebudu dost dobrá nebo zkrátka nedostojím převzaté zodpovědnosti. Zodpovědnosti se bála i má oblíbená básnířka Sylvia Plathová, zmiňovala to ve svých denících. Vzhledem k jejímu pohnutému osudu (spáchala sebevraždu) se zdráhám říkat slovo „vzor“, nicméně minimálně její dílo je stále cenné a inspirativní. Člověku to dává pocit, že není se svými pochybnostmi sám. Někdy mě absence asertivity vede k dojmu, že jsem tak trochu „hloupá“, budím dojem „mouchy, snězte si mě“ či prostě někde stojím jako tvrdé Y a nevím, co se sebou. Někdy mívám takové propady, kdy si přijdu úplně nemožná. A to bez ohledu na reálné okolnosti či úspěchy z minulosti. Ty jsou mi zřejmější, když se zase „vyhoupnu nahoru“. Psychologie říká, že mít špatné dny je normální. Také říká, že je v pořádku nebýt perfektní. Stále se to učím přijímat.
Domnívám se, že právě tlak na výkon a „být pořád perfektní“ není jen můj problém. Je to nastavení společnosti, které se v osobnosti jednotlivce přirozeně odráží. Vidíme to na sociálních sítích, v debatách nad pivem, v odborných diskusích. Je sociálně přijatelné být tak trochu „na nervy“ z práce a do toho ještě stíhat sport a jednu párty za druhou. Vždycky se mi příčil ten tenký předěl mezi prací a volným časem – být zodpovědný v zaměstnání a zároveň neřízená střela na večírku – a to všechno zkombinovat nejlépe v uvolněných debatách a vtípcích v kancelářských kuchyňkách a v pracovně-mezilidských vztazích. Mezilidské vztahy pro mě vždycky byly a jsou náročné a stále se učím v nich chodit. Považuju to za svoji dospělou povinnost a tak nějak přijatou cenu za svobodu, která dospělost, přes všechny její neduhy a stresy, přináší. I přes výše zmíněné si dospělost užívám. Vidím budoucnost dobře a doufám, že mi to vydrží co nejdéle.
Foto: Pixabay
