Myslím, že přetáčení reklamy není to nejhorší, co se může mediálním magnátům stát. Co když se přeskakovat nedá, divák se dívá a je z toho perplex? Reklamní bizár prvý: Nezdržovat slovesy To si takhle sedím na zemi a protahuju svaly a šlachy a obrazovka na mě vyštěkne: „Nečekaná návštěva?“, „Neplánovaný meeting?“, případně „Potíže s vlasy?“ A co s nima? Mám je nakreslit, ostříhat, nebo nabarvit? Fakt jedno jediné sloveso zabere tolik drahého reklamního

Srdce mi bije rychle a zběsile.  Tolikrát kontrolovanou smsku jsem už dlouho nepsala.  Hlídám si íčka, oslovení, styl, sdělení. Nejsem náhodou moc dlouhá, moc vlezlá, nebo nekonkrétní?  Beztak z toho po automatickém přepisování vyjde nabídka, co se neodmítá: „Dobrý den, jmenuju se https a do webového magnézia inspirace bych s vámi chtěla naspat rozbor hor o tom, jaký jste tapír.“  (Táta je asi nuda a magazín počká, když hořčíku není nikdy dost.

Sama nevím, jestli mě nohy, záda, ruce nebo zkrátka projevy obrny v těle a na těle přímo bolí. Myslím, že ne, teda aspoň ne způsobem, jaký by se při zběžném ohledání (jo, moc koukám na detektivky) dal očekávat. Jako že mě určitě musí bolet zkroucená špička, zkrácená achilovka, spadlé rameno nebo prohnutá bedra. Přitom ale sem tam fakt držím pohromadě srstí. Na bolesti je hloupý, že krom toho,

Pootočím ho vpravo, vlevo, navrch si rejpnu. Nic. Drží jak přibitej. Tyčovej mixér je obyčejně dost univerzální a skladnej pomocník, ale ne ve chvíli, kdy se k němu přicucne víčko sekáčku a nechce se ho pustit.   Ukecávám ho, prosím, vzývám. Nic. Třeba je to zkouška inteligence a trpělivosti.  Css, mě nedostaneš! Beru si ho na klín a zkouším otáčet, tlačit, tahat, bouchat, klepat, chrastit. Dojde i na nůžky a šroubovák ve slabinách

Jak podle vás vypadá taková ponovoroční sonda mezi řádky a plány? Co takhle: Předobraz: Ve všech filmech je spisovatelka někdo, kdo doma hopká v pohodlném oblečení, popíjí z obřího hrnku kafe a s nohama křížem sází do počítače jednu myšlenku za druhou. Je spokojeně zadumaná, tvůrčí, klidná a přirozeně hezká. Zároveň má pro stavy nouze kámoše ajťáka, kamarádku přes hadry a známého přes jídlo. Nikdo jí v době psaní nevolá, nepíše, sousedi neřvou,

Vybírám si diář na příští rok. Jenže to není jen tak… Když vyřadím všechny, co jsou větší než A4 a tlustší než Ottův slovník naučnej, zbude ještě pořád hafo nedefinovatelných a neskladných tvarů, kterými mám zřejmě demonstrovat svůj nekonvenční přístup k životu. Klidně budu originální, ale potřebuju, aby se mi diář vešel do kapsy nebo do batohu. Nehodlám mu shánět jeho vlastní šatník, nábytek nebo extra jízdenku. Do diáře

Jsou texty, co se píšou samy, a pak ty druhý.  Ehm, tak tohle je ten druhý. Máme prosinec, ani ne za dva týdny jsou tu Vánoce, tak by se nabízelo napsat něco… no, něco! Jako že láska, zklidnění, hloubka a podstata existence, ukončení starého, vykročení do nového. Tak to nemůžu sloužit. Chtěla bych. Jenže s ukončováním mám léta problém, a co teprv s kráčením někam. Ne kvůli závislosti, ale protože