Jak podle vás vypadá taková ponovoroční sonda mezi řádky a plány? Co takhle: Předobraz: Ve všech filmech je spisovatelka někdo, kdo doma hopká v pohodlném oblečení, popíjí z obřího hrnku kafe a s nohama křížem sází do počítače jednu myšlenku za druhou. Je spokojeně zadumaná, tvůrčí, klidná a přirozeně hezká. Zároveň má pro stavy nouze kámoše ajťáka, kamarádku přes hadry a známého přes jídlo. Nikdo jí v době psaní nevolá, nepíše, sousedi neřvou,

Vybírám si diář na příští rok. Jenže to není jen tak… Když vyřadím všechny, co jsou větší než A4 a tlustší než Ottův slovník naučnej, zbude ještě pořád hafo nedefinovatelných a neskladných tvarů, kterými mám zřejmě demonstrovat svůj nekonvenční přístup k životu. Klidně budu originální, ale potřebuju, aby se mi diář vešel do kapsy nebo do batohu. Nehodlám mu shánět jeho vlastní šatník, nábytek nebo extra jízdenku. Do diáře

Jsou texty, co se píšou samy, a pak ty druhý.  Ehm, tak tohle je ten druhý. Máme prosinec, ani ne za dva týdny jsou tu Vánoce, tak by se nabízelo napsat něco… no, něco! Jako že láska, zklidnění, hloubka a podstata existence, ukončení starého, vykročení do nového. Tak to nemůžu sloužit. Chtěla bych. Jenže s ukončováním mám léta problém, a co teprv s kráčením někam. Ne kvůli závislosti, ale protože

Snažím se zachovat si veselou mysl a aspoň půl zdraví, ideálně celý.  Některým nařízením a omezením nerozumím, nechápu je, ale v zásadě neprotestuju, protože si nejsem jistá, jestli bych to uměla líp. Respektive jsem si jistá, že ne. Nevím přesně, jak to dělat dobře a správně, jestli vůbec v čase nouze nějaké jedno správně je. Ale řekne mi někdo (adresováno hlavounům), jak se mám chovat zodpovědně a průběžně se testovat, když

Jsou texty, ke kterým se odhodlávám dlouho. A to je dobře, aspoň může přijít překvapení. Mám ráda StarDance. Pár řad jsem viděla od začátku do konce, některé mě laply až v polovině, jiné úplně minuly.  Baví mě ten nápad, atmosféra, krásný šaty, hudba, humor, pouto a vývoj. Hlavně ten vývoj. Jako divák ani nepotřebuju, aby někdo tančil vysloveně hezky, ladně nebo dobře, všímám si spíš toho, jak to

Mám to prej dobrý, protože na diagnózu odmalička jsem už přece zvyklá. Chápu, že se handicap od narození může lidem po úrazu nebo po nemoci s vážnými následky jevit jako menší rána, dokonce jsem si to sama kdysi myslela. Ale nic není dál od pravdy. Kdybych mohla změnit jedinou věc, vymazala bych ze světa porovnávání. Když je na tom někdo špatně, neznamená to, že je na tom někdo