Na chodbě máme od výtahu na obě strany protipožární dveře.

Jsou namontovaný obráceně, takže se otevírají ne ke zdi, ale tak, že zatarasí únikové schodiště.

Kolaudací to prošlo.

A teď otázka za dva bludišťáky: jak to obyčejně vypadá na chodbách, co myslíte?

Většina dveří je otevřená křídlem do schodiště, sem tam mají ještě zarážku. 

Dost dveří je průchodných druhým úzkým křídlem u zdi. Tím se ale kvůli rozvržení bytů dá prolézt jenom tak, že někomu pošlapete rohožku a půjdete bokem, nejlíp nazí a bez zavazadel. 

Dootevřít si dveře normálně za kliku je trochu mimo, protože pak povláváte na konstrukci. 

Přehodit otevřená křídla znamená zevlovat někomu u vchodu do bytu a působit poněkud podezřele, obzvlášť pokud po několika zaseknutích vyrážíte bez svršků a dooblékáte se až ve výtahu.

Zavřené nejsou na žádném z pater dveře ani jedny.

Zavřít dveře tak nejspíš znamená pro dost lidí až moc práce. Šetří tak svaly, klouby, vteřiny, možná větraj, nevím. 

Přitom dveře jsou i protihlukový, což se zejména v podvečer a v noci hodí. Fakt se nepotřebuju probrat pokaždý, když se vrací někdo z noční, z hospody, z rande, případně když jde kouřit nebo venčit.

Vím, že zvyk, lenost nebo provozní slepota je prevít, proto jsem na dveře dala ceduli, kde prosím, ať je večer a přes noc zavírají. Doplnila jsem konkrétní čas, vysvětlení, smajlíka i štěňátko a zkouším si rozvor křídel nebrat osobně.

Občas to zafunguje, ale ne tak často, jak bych si přála. A potkat mě probuzenou v županu, jak supím ke dveřím, byste si zase neměli přát vy. 

Dost vážně zvažuju dát na rám dveří fotku toho, jak vypadám, když se nevyspím. Pro výstrahu. 

Přijde mi až tragikomický, že těch několik zdravých a jinak moc milých dospělých lidí od nás z chodby chodí sportovat a i jinak se všemožně fyzicky vybít, ale večer jsou servaní tak, že zavřít dveře už je totálně nad jejich síly. Jeden švih navíc.

Vzpomenu si na to pokaždý, když se připletu do debaty o tom, kolik se toho dělá pro druhý, jak se mění vyhlášky, prostory, přístupnost, nálada i možnosti. Jak se umíme uskromnit a že si nemusíme tolik vysvětlovat, protože vstřícnost přece nikoho nic nestojí.

Jenže když se kouknu na ty dveře, nejsem si tím vůbec jistá.

Foto: Pixabay

Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!