V Tranzu je Lenka Králová s respondenty i diváky na Youtube pravidelně. Rozhovory na kameru ji ale chytly natolik, že nedávno rozjela další kanál, TLK – Talk show Lenky Králové. Má co říct, má šarm, vtip, umí se ptát i odpovídat zcela otevřeně. Čili náš rozhovor měl být boží. A byl, jenže praxe s médii ji zároveň naučila nemluvit za ty, kteří při reportáži přímo nejsou, což je u tématu o rodině a rodičovství docela
Vracím se od kamarádky a jdu kolem domu, kde si na balkoně hrajou dva tak devítiletí kluci. Zmerčí mě, vykloní se a navzájem si řeknou: „Dívej, jak ta paní divně chodí!“ – „No jo, postižená!“ Přečtěte si to ještě jednou. A znova. Tohle je totiž něco, co si člověk s diagnózou nedobrovolně vylosuje na celej život. Komentáře. Je sice moc hezký, že se pak jinde dozvíte, že jste
Chybí mi zelená. Čímž nemyslím alkohol ani semafory, ale trávu a stromy. Hodně stromů. Šiklo by se vypadnout někam, kde to půjde po svých, nebude to daleko a lidí a zajímavostí tam bude víc než bariér. Vyhrál Nymburk. Dá se tam máknout i relaxovat, na placce kolem vody se ani nepřerazíte, ani neztratíte. Půdorys opevnění města má totiž logiku, kterou chápu i já coby osoba se sníženou, ne, nulovou schopností orientace.
Nesnáším balení. A jsem si naprosto jistá, že balení nesnáší mě. Začíná to nevinně. Mám totiž jeden celej den (a noc), abych na výlet připravila sebe i bagáž. 8:31 U kávy dávám nabít epilátor a kritickým okem zkontroluju stav těla a bytu. Byt vede. 9:02 Píšu si seznam. Jsou na něm položky jako „vypnout zásuvky“, „pořádně zavřít okna“ nebo „nezapomenout doklady a nabíječku“. 10:15 Druhý kafe a první vlna nervozity. Ztrestám se epilátorem
Vystupuje. Teda chystá se. Dvě zastávky před začne nahazovat na záda batoh a rotovat, aby se mohla švihem odlepit ze sedadla a v letu se pravou rukou zapřít o madlo, tyč nebo rameno spolucestujícího, kterej o tom zatím neví. Potřebuje se vejít do uličky, udržet se vestoje, odstínit dav a brzdění stoje a ještě překonat bariéry (slézt ze sedadla, ze stupínku, nevrazit si něčí nákup do slabin), neucpat průchod, stihnout to a vystoupit.
Chtělo to videohovor, ale při něm diktafon nejede. Potřebovaly jsme se vidět. Cestou si ona nebyla jistá, jestli jí stačím a ty stovky metrů dám, a já zase nevěděla, jak za chůze zařídit, aby mohla odezírat. Mít slepého do party, měly jsme to komplet. 🙂 Nakonec jsme se usadily v jedné ze školních tříd, kde třiapadesátiletá Ivana Zoulíková učí. S tabulí, rozvrhem a všemožnými pomůckami kolem jsme to vzaly od píky
Minule jsme spolu zkoušeli rozluštit záhadu břemene v rukách líznutých obrnou. Dnes se zvenku přesuneme dovnitř. Při péči o sebe nebo o domácnost jak na potvoru obvykle obě ruce potřebujeme. A co na to Češi? Zavile si myslí, že tyhle úkony pro člověka s diagnózou obstarává přece někdo jinej (rodič, partner, dítě, soused, lokaj, domovník, služka), kdo se do toho pouští buď z lásky, z povinnosti, nebo za prachy. A i kdyby ne,
Do cukrárny vejde jako někdo, kdo normálně kulhá. Ven vychází po kouskách. Nejprve vytrčí ruku s kelímkem svíraným tak mocně, že to zavání novou baristickou technikou. Následují blíže nespecifikované části těla (například bok opřenej o skleněnou výplň dveří nebo zadek s obtisklou omítkou) a nepřirozeně vysoko zvednutá noha překračující půlcentimetrový práh. Přihlížející děti tleskají zdařilé imitaci plameňáka, ona však vytřeštěně zírá před sebe a celou svou bytost sune k nějakému pevnému bodu,
Pořád si posouvá hranice. Nejdřív si přála, ať je druhé děťátko hlavně zdravé, pak ať začne chodit. Splnilo se jí obojí, jenže jinak. Brunovy první roky tak Žaneta Raszková pochybovala, jestli dělá dost a jestli něco neprošvihla, zároveň nechtěla šidit starší Sofinku. I s obrovskou podporou manžela se musela se stavem věcí vyrovnat hlavně sama. Přestala vysvětlovat a obhajovat a přijala do života otazníky i paradoxy. A i když synova diagnóza stále není
Mně taky někdo ublížil, zkoušel mě přeprat, osahávat, svlíknout a taky jsem se milovala nebo tak něco proti své vůli. Pokud můžu soudit, takhle to má hodně dívek a žen, ale nemluví o tom. S kým totiž? A jak přesně? Proč nám ten, kdo to viděl a byl u toho, nějak nepomohl? A kde začíná a končí naše holčičí vina nebo spíš náš podíl na tom všem? Když se řekne sexuální násilí, mnoho lidí
