Zapíchnu se u eskalátorů, narovnám respirátor, vlasy, ramena a záda. Ověřím si, že nemám něco na obličeji nebo na šatech. Kolem mě protejká celkem dost netečných a spěchajících cestujících. Usměju se, nakročím do davu, naladím hlasivky. Lidi kolem mě dělají obloučky a koukají sterilně dopředu. Nejsem zloděj, žebrák ani špína, ale během vteřiny si tak připadám. Nádech, výdech.  Musím vyřadit všechny, co se sami šourají a působí nestabilně, lidi ověšené dětma

Miluju sport, protože mě fascinuje dynamika lidského těla, ladnost, obratnost a rychlost. Dynamika cizího lidského těla, to je snad jasný. Vlastní umím rozhejbat sice velmi slušně, ale obávám se, že na to jsou všechny disciplíny a kategorie krátký. Nikdy mě nepřestane udivovat, že se někdo dokáže vybičovat tak, že ustojí tlak, hlavu, nervy i náčiní na uzdě a při akci působí, že vůbec, ale ani trošičku netrénoval a že takhle schopnej

Celoživotní chronická diagnóza může v životě napáchat leccos. V mém případě se ale obrně povedl husarskej kousek. Skoro mi ze života vymazala slovo nechci a navrch z něj obrala libové maso. Zůstal jen divný zvuk a kůstka, kterou kdekdo mrskne bez užitku stranou, zatímco mně přizná maximálně mastné prsty. Abyste rozuměli. Dětská mozková obrna coby postižení centrální nervové soustavy si všechno, co se člověku děje, filtruje po svém. Když na to

„Nemá to chybu,“ napsal mi a já se z toho tetelím už pár dní. Panuje taková představa, že psát může úplně každej a že stačí mít nápad, slinu, noťas nebo tužku. Hádat se nebudu, ale ono je psát a psát. Já začala psát, protože mám pocit, že tak můžu věci aspoň trochu ovlivnit. Srovnám si je v hlavě, předám dál, rozesměju vás a přiměju k zamyšlení. Jasně, taky mě to živí. A navrch

Vracím se od kamarádky a jdu kolem domu, kde si na balkoně hrajou dva tak devítiletí kluci. Zmerčí mě, vykloní se a navzájem si řeknou: „Dívej, jak ta paní divně chodí!“ – „No jo, postižená!“ Přečtěte si to ještě jednou. A znova. Tohle je totiž něco, co si člověk s diagnózou nedobrovolně vylosuje na celej život. Komentáře. Je sice moc hezký, že se pak jinde dozvíte, že jste

Nesnáším balení. A jsem si naprosto jistá, že balení nesnáší mě. Začíná to nevinně. Mám totiž jeden celej den (a noc), abych na výlet připravila sebe i bagáž. 8:31 U kávy dávám nabít epilátor a kritickým okem zkontroluju stav těla a bytu. Byt vede. 9:02 Píšu si seznam. Jsou na něm položky jako „vypnout zásuvky“, „pořádně zavřít okna“ nebo „nezapomenout doklady a nabíječku“. 10:15 Druhý kafe a první vlna nervozity. Ztrestám se epilátorem

Vystupuje. Teda chystá se. Dvě zastávky před začne nahazovat na záda batoh a rotovat, aby se mohla švihem odlepit ze sedadla a v letu se pravou rukou zapřít o madlo, tyč nebo rameno spolucestujícího, kterej o tom zatím neví. Potřebuje se vejít do uličky, udržet se vestoje, odstínit dav a brzdění stoje a ještě překonat bariéry (slézt ze sedadla, ze stupínku, nevrazit si něčí nákup do slabin), neucpat průchod, stihnout to a vystoupit.