Nesnáším balení. A jsem si naprosto jistá, že balení nesnáší mě. Začíná to nevinně. Mám totiž jeden celej den (a noc), abych na výlet připravila sebe i bagáž. 8:31 U kávy dávám nabít epilátor a kritickým okem zkontroluju stav těla a bytu. Byt vede. 9:02 Píšu si seznam. Jsou na něm položky jako „vypnout zásuvky“, „pořádně zavřít okna“ nebo „nezapomenout doklady a nabíječku“. 10:15 Druhý kafe a první vlna nervozity. Ztrestám se epilátorem

Vystupuje. Teda chystá se. Dvě zastávky před začne nahazovat na záda batoh a rotovat, aby se mohla švihem odlepit ze sedadla a v letu se pravou rukou zapřít o madlo, tyč nebo rameno spolucestujícího, kterej o tom zatím neví. Potřebuje se vejít do uličky, udržet se vestoje, odstínit dav a brzdění stoje a ještě překonat bariéry (slézt ze sedadla, ze stupínku, nevrazit si něčí nákup do slabin), neucpat průchod, stihnout to a vystoupit.

Minule jsme spolu zkoušeli rozluštit záhadu břemene v rukách líznutých obrnou. Dnes se zvenku přesuneme dovnitř. Při péči o sebe nebo o domácnost jak na potvoru obvykle obě ruce potřebujeme. A co na to Češi? Zavile si myslí, že tyhle úkony pro člověka s diagnózou obstarává přece někdo jinej (rodič, partner, dítě, soused, lokaj, domovník, služka), kdo se do toho pouští buď z lásky, z povinnosti, nebo za prachy. A i kdyby ne,

Do cukrárny vejde jako někdo, kdo normálně kulhá. Ven vychází po kouskách. Nejprve vytrčí ruku s kelímkem svíraným tak mocně, že to zavání novou baristickou technikou. Následují blíže nespecifikované části těla (například bok opřenej o skleněnou výplň dveří nebo zadek s obtisklou omítkou) a nepřirozeně vysoko zvednutá noha překračující půlcentimetrový práh. Přihlížející děti tleskají zdařilé imitaci plameňáka, ona však vytřeštěně zírá před sebe a celou svou bytost sune k nějakému pevnému bodu,

Mně taky někdo ublížil, zkoušel mě přeprat, osahávat, svlíknout a taky jsem se milovala nebo tak něco proti své vůli. Pokud můžu soudit, takhle to má hodně dívek a žen, ale nemluví o tom. S kým totiž? A jak přesně? Proč nám ten, kdo to viděl a byl u toho, nějak nepomohl? A kde začíná a končí naše holčičí vina nebo spíš náš podíl na tom všem? Když se řekne sexuální násilí, mnoho lidí

Často tu cupuju věci, co nefungujou, a mohly by. Ale jen někdy zachytím, co mě dojme. Ne že by se mi to nestávalo. Jenže zapsaný na papíře mi to zní moc pateticky, mentorsky nebo suchopárně. Nebo neumím psát. Ale zkouším to. Znáte takový ty dny, kdy nenáladou seřvete i kefír v lednici? Tak takovej den to byl. Vedro, dusno, venku i ve mně. Potřebovala jsem vypadnout a vidět něco zelenýho,

Šinu si to polem nepolem a docela se těším na další lavičku. Sedí na ní ty dvě, ale místo tam ještě je. Mají takovej ten blaženej výraz bez příčiny a prohlížejí si mě rentgenovýma očima. Tenhle druh měsíčku na hnoji ve mně vzbuzuje před kafem nedůvěru, při kafi ostražitost a po kafi agresi. A co teprv bez kafe! Risknu to, vypadaj, že se chtěj jen seznámit. Následujících třicet minut jsem rozpaky