Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Mně taky někdo ublížil, zkoušel mě přeprat, osahávat, svlíknout a taky jsem se milovala nebo tak něco proti své vůli. Pokud můžu soudit, takhle to má hodně dívek a žen, ale nemluví o tom. S kým totiž? A jak přesně? Proč nám ten, kdo to viděl a byl u toho, nějak nepomohl? A kde začíná a končí naše holčičí vina nebo spíš náš podíl na tom všem?

Když se řekne sexuální násilí, mnoho lidí si představí hraniční formy, tedy buď přímo znásilnění nebo naopak něčí hloupý řeči a to, že někdo někomu máknul na zadek. Obojí potom bagatelizuje, protože kecy máme umět odpálkovat a znásilnění se přece dá vyhnout, když nepůjdu v noci sama v minisukni parkem.

To je tak strašně absurdní! A smutný.

Holky nejsou slepice. Strašně rychle pochopí, že hezký tělo jim přinese body navíc, což tahle společnost opravdu nijak nevyvrací. Je naprosto běžné, že v rodinách, ve škole i v jiných kolektivech se komentuje, jak se která spravila, vyspěla, jak je macatá nebo kozatá. K tomu se na ně ze všech stran valí, jak přesně by měly vypadat, jak bejt prohnuté, rozcuchané, s mokrým tílkem a kdovíco ještě. Jediná žádoucí poloha je tahle, a i když ve třinácti to ještě může být spíš hra, už je na ostří nože.

Nikomu nechci upírat estetický zážitek nebo chuť se ukazovat jako vášnivá divoženka. To klidně. Potíž je spíš v tom, že holkám se málo říká (pokud vůbec), že tahle nadržená podoba je jedna z mnoha podob prožívání vlastní ženskosti a sexuality a že stejně tak mohou být i úplně jiné – neklidné, nesmělé, vzrušené, přesto zmatené nebo uzavřené. I bez fotek a sebeprezentace. A že je v pořádku chtít být s někým v posteli, ale přitom přesně vědět, co ještě ano a co už ne, nebo to nevědět, ale moct se spolehnout na to, že až to zjistí, tak u toho zůstane. Jen u toho.

Podobně se kluci málokdy vedou k tomu, aby holky chránili, pomáhali jim a respektovali jejich přání, aby si vůbec připustili jejich zranitelnost a nenutili je dávat se všanc. Holky totiž nakonec určitou podobu sblížení dovolí, jenže z blbýho důvodu. Aby nedělaly problémy, neupozorňovaly na sebe nebo aby je měl někdo rád.

Nakonec z toho zbyde jen divná pachuť – děvče si samo sebe neváží a milovanější se necítí, k tomu všemu nezaznělo jednoznačné ne (radši ne, tam ne, já se bojím nebo já nevím se nepočítá), tak jakýpak copak, může si za to sama. Muž dostal, co chtěl, takže už nemá důvod se družit a bejt milej.

Tak kdyby dámy nechtěly, tak se přece stačí rázně ohradit nebo zařvat, ne? Ne, to by udělal chlap, navíc v mezních situacích, kterých ale není tolik. Běžně nejspíš nezažívá strach, že ten kdo jde za ním, mu hlasitě komentuje koule nebo ho za ně může třeba zatahat. Holka jo. Kdejakej soused nebo kamarád jí rozjetej nebo povzbuzenej alkoholem beztrestně sáhne na prsa, a i když jsou u toho ostatní, jen se hihňaj, protože přece známe Pepu. Všichni tihle Pepíci pak kontrujou tím, že jim by vůbec nevadilo, kdyby jim je (a tím fakt nemyslím prsa) dámy zmáčkly.

Hm. A už jen to, že si tohle musíme vysvětlovat, ukazuje, jak šišatý to celý je. A věřte mi, že ženský opravdu poznají rozdíl mezi nadsázkou, flirtem a chlípníkem. Bez rozdílu. A že se umějí zasmát nebo ocenit dvojsmysl, lichotku nebo eroticky laděnou poklonu. A že dobrovolnou drsnou předehru a už nepatřičnou agresi velmi dobře rozeznají taky.

Zapomínáme totiž na to, že i sebemenší a seberachitičtější chlap má proti holce dost velkou sílu. Když bude chtít, namaže si ji na chleba, takže je pro ni většinou lepší se podvolit. Navíc žena může být kdykoliv středem pozornosti a všechno, co má nebo nemá na sobě, se může otočit proti ní.

Vyzbrojena těmihle zkušenostmi pak radši myslí až za roh a vyčítá si i to, že vůbec nějakýho Pepíka potkala a ostentativně ho neignorovala už ve chvíli, kdy se na ni podíval. Ale pokud by to náhodou udělala, bude za krávu nebo za fiflenu a té nebezpečné pozornosti se stejně nezbaví, protože to Pepíka nabudí ještě víc.

Takže co? Má začít řvát, už když se nic neděje? Nebo až potom, kdy ji někdo zpraží, že to nepředvídala, a ať se nediví, když jí to tak sluší? A kde má brát sílu na to řvaní, když se jednak podvědomě bojí a druhak na sebe nechce upozorňovat a ještě snášet následky toho, že ječí uprostřed ulice? Jenže když nebude rázná a hlasitá, těžko Pepíka odradí. Tak kudy? Má zůstat zalezlá, chodit v pytli od brambor, nebo se prostě obrnět?

A co kdyby si svůj díl zodpovědnosti na sebe vzali i ostatní? Pro začátek třeba v oblékání. Jasně, holka by nejspíš neměla provokovat a bejt vyzývavá, jenže někteří vidí provokaci i v tom, že kolem nich projde upravená a v hezkých džínách nebo že ráda nosí tílka. Je mi líto, ale pánové (i některé dámy) by se měli udržet na uzdě bez ohledu na to, co má kdo na sobě a i když nepůsobí přednasraně a nepřístupně.

Takových situací jsou mraky a paradoxně se hodně dějou v okruhu známých. Co ten hodnej, ale divně úlisnej kámoš, co se tak dlouho snaží se vetřít do přízně, až ho jednou na tom kafi necháme o něco dýl a on to zkusí? Co kolega z práce, kterej si sáhne až na vrcholky hor, ale protože je impotent, tak se to nepočítá? Co sanitář pod parou, doktor nebo fyzioterapeut, co se dívají, osahávají a dokumentují něco, co by fakt neměli?

Co věčně nadrženej ženatej spolujezdec nebo ex, co vás sklátí, protože jednoduše může a protože hezkým holkám se to přece stává? Neměly jste ho pouštět nahoru. A co teprv někdo, kdo je ve funkci a náklonnost má za výměnný obchod – já udělám to a to, když ty… A pokud se to provalí, tak jste to ale úplně špatně pochopily. Jak jinak.

Navíc si tím koledujete i o nelibost ostatních žen, protože jéje, jim se to taky stalo a nedělají z toho vědu. A možná že nějakej Pepánek slizoun je, ale ten jejich teda určitě ne, musely jste ho vyprovokovat a strčit se mu až pod nos.

Nechci tvrdit, že pánové jsou všeho schopní chlíváci a dámy bezbranné chudinky. Naopak bych řekla, že naprostá většina chlapů je jednoduše moc fajn, jsou milí, rozumní i ohleduplní. A ani těch vypočítavých mrch, co řeší vlastní problémy různými nařčeními a rozkrokem, fakt není tolik.

Jenže teď je na ně vidět. Stačí jeden nebo jedna a je vymalováno. Ze života vám spolehlivě udělají fašírku a v mediálním prostoru maglajs. A vy nejdřív přemýšlíte, co je a není čí vina, co je a není normální, a nakonec vám to nejspíš bude fuk, protože kdo se v těch hnutích a kauzách má vyznat.

Já sice nevím, co je přesně správně, ale jsem si jistá, že by pomohlo, kdyby se už malé děti ve školce učily, že kluci a holky nejsou stejní a že každý z nich prožívá sbližování i pozornost opačného pohlaví jinak. A že si v tom navzájem musí věřit a respektovat se.

Že hranice jsou tu od toho, aby se dodržovaly, a že i „radši ne“ znamená ne. Že jít nahoru neznamená jít do postele. Že počet vzájemných lechtivých smsek nebo komentářů nemá být přímo úměrný tomu, jak daleko se zajde nebo co si nechat líbit. Že vzrušení z dotyku neznamená souhlas.

Že chlap, kterej nerespektuje přání ženy, není zajímavej maník, co ji chce jí navzdory, ale vůl.

Že dívka, která je sexy, není zákonitě samice na lovu.

Že komentáře k proporcím nejsou ukázkou toho, jak jsme svobodomyslní a vtipní, spíš naopak.

Že pokud se někomu děje bezpráví a cítí se ohrožený, pak je v pořádku mu pomoct bez ohledu na společenské konvence. A jinak než tím, že mu budu tvrdit, že nic nevydrží, že to se jen tak říká, že se má jít převlíknout nebo že dělá z komára velblouda. Nejdřív změnit situaci, pak zkoumat okolnosti, ne obráceně. A bez urážek.

Že vyhledat pomoc a svěřit se je těžké a vyžaduje to čas a pochopení všech zúčastněných.

Že sexuální násilí není jen na fyzické úrovni a v průniku. Má víc odstínů a začíná mnohem dřív. Začíná strachem a pocitem, že člověk udělal nějakým svým nejednoznačným chováním chybu, čímž si vysloužil to, co se mu stalo a co takhle nechtěl. A tím to často skončí. Ale nemělo by. I když se totiž neděje přímo nám, obecně dost nemilosrdně ukazuje, co se odehrává v přístupu k vlastnímu i cizímu tělu a v mezilidských vztazích.

Nám všem. Mně taky.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!