Pořád si posouvá hranice. Nejdřív si přála, ať je druhé děťátko hlavně zdravé, pak ať začne chodit. Splnilo se jí obojí, jenže jinak. Brunovy první roky tak Žaneta Raszková pochybovala, jestli dělá dost a jestli něco neprošvihla, zároveň nechtěla šidit starší Sofinku. I s obrovskou podporou manžela se musela se stavem věcí vyrovnat hlavně sama. Přestala vysvětlovat a obhajovat a přijala do života otazníky i paradoxy. A i když synova diagnóza stále není jasná, důležité je, že se teď mají prostě hezky. Všichni.
Žaneta je ten typ, co leze ženským krkem. 🙂 Přirozeně hezká, milá, chytrá a schopná, no fuj. 🙂 Nepamatuju, že by kdy byla rozcuchaná nebo rozladěná, i když po chodbách spíš běhala, než chodila. Náladu si tuží černým humorem, jógu si zamilovala, ještě než to bylo in, protože jí krom jiného zabírá na migrény. V culíku a s lahví s vodou by se doslova postavila na hlavu, kdyby to snad na personálním GSK mělo něčemu nebo někomu pomoct. V práci poznala i svého budoucího manžela, ve třiatřiceti se jim narodila Sofie, o tři roky později Bruno.
Rodičovství jinak?
Máma, táta, dítě, brácha, ségra, babička, děda… Rodina může znamenat hodně lidí, a tím i osudů. Nemocí, postižením nebo jinými okolnostmi se určitě nějak promění. Ale opravdu je takové rodičovství o tolik jiné, než jak ho sami známe? I to zjistíte v novém seriálu na Inspirante.
Žanet, jakou jsi měla představu o partnerském životě? Chtělas vždycky děti?
Jasně, já jsem rodinný typ, takže představy jsem měla, akorát jsem v tomhle dlouho nebyla klikař. S Honzou to ale od začátku bylo hodně otevřené a intenzivní. Jak jsme oba za sebou měli už nějaké nevydařené vztahy, nemělo smysl nic přehrávat nebo předstírat. Byli jsme asi rychlí, ale tak to mělo být.
Jaké pro tebe bylo těhotenství a porod?
Dobře jsem věděla, co všechno se může stát a že komplikace se dějou i naprosto zdravým rodičům. Navíc já ty věci k sobě snad přitahuju, proto se přirozeně o zdraví bojím. Takže obavy jsem měla. Přitom obě moje těhotenství i porody byly úplně standardní, Sofinka i Bruník se narodili zdraví. Bruník byl teda plánovaný císařem, protože šel koncem pánevním, ale byl donošený, všechno úplně v pořádku.
Teď asi přijde nějaké „ale“.
Ono se o tom vůbec nemluví, ale to, že se ti narodí zdravé miminko, vlastně ještě nic neznamená. To bylo moje velký prozření – testy ani porodem není nic splněno. Leccos se může ukázat až časem, klidně v několika letech.
Co se tedy ukázalo vám?
Bruníkovi se doma asi ve třech týdnech udělala boule na krku. Prý šlo o zakrvácený sval, celkem běžné zranění při císaři. Od dvou měsíců jsme v Motole začali cvičit Vojtovku s tím, že se to časem upraví a Bruník bude moct normálně otáčet hlavičku. Jenže nám připadal takovej hadrovej. Vyvíjel se sice svým tempem, ale byl pozadu. Nepřetočil se, nelezl, nezačal se ani stavět na nohy.
To ses musela strašně bát.
Jeho první rok mám jako v mlze. Víš, že se něco děje a že musíš cvičit, ale málokdo si umí představit, jaký je to záhul. Začínala jsem čtyřikrát denně a na to se v Motole tvářili, že je to taková udržovačka, ale jestli chci zlepšení, tak musím víc. Pravidelně odcházíš s pocitem, že když to nebudeš dělat podle nich, tak tvoje dítě tvojí vinou nebude chodit! Jenže Bruno byl miminko, ani svlíknout ho není jen tak, zabere to čas. Nemůžeš s ním cvičit po probuzení a před spaním, před kojením a po něm nebo když je unavený. To se pak ten den scvrkne, jak to asi máš udělat? Navíc se na cvičení taky musíš trochu naladit a obstarat Sofinku…
Jako by vystresovat rodiče a postavit je ještě víc do latě mohlo něčemu prospět, viď?
Potřebovala jsem zpětnou vazbu, pochybovala jsem, jestli Bruníka dobře držím v ose, jestli uhlídám správné řetězení svalů, jestli správně vidím tu reakci. Bála jsem se, že mu nějakou svou chybou při cvičení uškodím… Já si fakt myslela, že nejsem normální máma, že ostatní to zvládají, když ti to v ordinaci doktoři říkají tak samozřejmě. Oni se tam bohužel soustředí jen na to, co by dítě mělo umět a co pro to máš mechanicky dělat ty, ale ten lidský rozměr, ten život tomu chybí.
Mám problém ti do toho nezasahovat, tohle totiž taky znám.
Nikdo z odborníků si nevšímá, co se ti už povedlo. Nemáš šanci říct, že už nemůžeš. Odřízneš, co se dá, a stejně máš pocit, že neděláš dost. Já vyškrtla kamarády, návštěvy, všechno, jen jsem doma cvičila a cvičila. Kdyby mi někdo naboural program, naboural by ho i Bruníkovi a to jsem nemohla dopustit. Moc si toho z té doby nepamatuju.
To je ale na zhroucení, ne?
Prostě jsem jela, dolehlo to na mě až mnohem později. Já se nikdy nesesypala, ale je fakt, že jsem tou intenzitou Vojtovky jednu dobu úplně vyhořela a byla jsem úplně prázdná.
A to jste pořád nevěděli, co Bruníkovi je?
Ne. Od deseti měsíců začal kolotoč vyšetření, protože to snížené napětí svalů se doktorům vůbec nelíbilo. První tři roky jsme žili ve velkém strachu. My prošli snad vším, byla toho miliarda. Odběry, punkce, rezonance mozku i páteře, genetika. A doteď má veškerá vyšetření v pořádku. Takže nám postupně nastřelili několik diagnóz, co ovlivňují pohybový aparát. Nejdřív „jen“ opožděný vývoj, pak hypotonie, DMO nebo svalová dystrofie. Nic z toho se ale nepotvrdilo, ani to úplně nesedí. Zřejmě jde o vzácné neprogresivní nervosvalové onemocnění a nějakou formu poškození motoneuronu.
Já vím, že to není sranda, ale vydrž, skočím si do sklepa pro anatomii. 🙂
Tam to nevyčteš. 🙂 Kdybys mě viděla na začátku! Vzala jsem si ty zprávy a všechny latinské termíny hledala na netu. Většinou jsem vůbec nevěděla, co to je nebo co si pod tím představit v praxi, navíc mi přišlo, že doktoři postupně přitvrzujou. První dva roky jsem o tom nedokázala vůbec mluvit, strašně jsem se styděla.
Za co?
Že jsem neporodila zdravé dítě. Nikdy, ani na vteřinu, jsem se za Bruníka nestyděla, ale musela jsem si zpracovat, že to není moje selhání. V tom jsem ušla obrovský kus cesty.
Najít informace, pochopení i klid
Jak Bruníkův zdravotní stav vnímal manžel?
Honza si tím procházel jinak a dýl. Já v tom byla od začátku, ale on chodil do práce, pro něj se nic nezměnilo. Dlouho si myslel, že Brunovi nic není, a i když jsem ho do cvičení zatáhla a on se fakt hodně snažil, bylo pro něj těžké v tom vydržet a mít motivaci. Neměl na to ten klid. Navíc já si neumím říct o pomoc, chci všechno zvládnout sama.
A co prarodiče?
Honzovi rodiče jsou fajn a nápomocní, ale máme to k nim daleko a taky jsou poměrně konzervativní. Pět let nechtěli nic vidět, paradoxně mi třeba říkali, jak těžké to má Honzova ségra. Byla jsem na to sama, když jsem o tom zkoušela mluvit, nakonec jsem spíš jen seděla a zírala. No, a moje mamka má vyřídilku, tak mi jednu dobu radila i tak, že se mě ptala, jestli toho dělám dost.
Aha. Nechytla to mamka v Motole? 🙂
To mě nenapadlo. 🙂 V Motole jsou fakt odborníci a já jim za strašně moc věcí děkuju, ale kdybych tam nepotkala Katku, se kterou jsme cvičili pět let, tak nevím. Ta to pochopení měla. A to se taky málo ví, že si potřebuješ najít dobré doktory. V Bruníkově případě je to hlavně neurolog, ortoped, protetik a fyzioterapeut. Není jednoduché je najít, dostat se tam a ustálit se v tom, navíc se toho na tebe valí kvanta, plácáš se v tom a tak tak se orientuješ…
Tos za celou dobu nedostala nějaký kontakt třeba na ranou péči, web nebo organizaci?
Jo i ne. Na začátku se ke mně dostal jeden letáček, ale nikdy jsem tam nezavolala. Víš proč? Potřebovala jsem si to nejdřív nějak pobrat sama. Takže ranou péči jsem kontaktovala až mnohem později, když jsem od lékařky dostala kontakt na Kolpingovu rodinu, Jolana je úplně skvělá a možná by bylo dobrý potkat ji dřív, ale já na to prostě neměla.
Chápu. A teď s odstupem víš, co by ti nejvíc pomohlo?
Dostat se k informacím. Mít je na jednom místě i s tím, co jednotlivé termíny nebo věci vůbec znamenají v praxi. Chtěla bych vejít do nějakého centra a tam to mít komplet, zaskočilo mě, že některé diagnózy to tak mají, a jiné ne. My jsme se na všechno doktorů ptali. Zjišťovala jsem, jestli to, že na rezonanci mozku nic není, je dobře, nebo špatně, jestli se ty věci musí ukázat. Ptali jsme se, jestli bude Bruno chodit. Moc nám toho neřekli. Sem tam někdo utrousil, že to nevypadá dobře, a ty nevíš co. Tak jsem pátrala na netu.
Jak se ti to osvědčilo?
Nejdřív dobrý, ale postupem času to bylo horší a horší. Jak jsem odstřihla známé, byla jsem v kontaktu aspoň přes sociální sítě, to mě nezdržovalo. Pak jsem hledala tu terminologii, to bylo jak kdy. Ale taky jsem narazila na různé skupinky a tam je to občas fakt šílený. Máš rázem pocit, že buď přeháníš, nebo že toho děláš málo, valí se na tebe i negativní informace. Už jen třeba postoj k rehabilitaci a lázním.
Povídej!
Mám naštěstí rozumnou fyzioterapeutku, která mi poradila, ať do lázní nebo do center nechvátám. V Klimkovicích jsem byla, když byly Bruníkovi tři a podle mě na to byl stejně ještě malej. No a jak byly dřív jen lázně, tak dneska jsou i lázně pro bohaté, víš, ty neurokliniky s intenzivními a dost drahými programy.
Vím.
A teď si představ, že je to samá Armandi, Arcada, Axon a tobě se na tom něco nezdá, ale zase si říkáš, jestli nejsi ta hyena, co synovi nedopřeje něco, co by mu mohlo pomoct, protože peníze nakonec vždycky nějak seženeš (prostředky rodičům pomáhají vybrat různé nadace). Dlouho jsem váhala a nakonec jsem se před rokem, když bylo Brunovi pět, šla zeptat do Axonu, moc by se mi pro něj totiž líbil Lokomat. Jenže jsem zjistila, že individuálně si nic vybrat nemůžu a že tak, jak mi program pro Bruníka poskládali, by nás vyšel na 120 tisíc, a to ještě ideálně víckrát do roka! Vadilo mi, že tam byly i věci, co jsou Brunovi k ničemu a leda by mu zacpaly celý den a utavily by ho. Měla jsem dojem, že všechno, co dělám já, je najednou blbě, a to, co dělají oni, je jediný správný. Dobře, mají svůj přístup, za kterým si stojí, ale ať mi neslibujou nesmysly!
Jak to myslíš?
Víš co, oni ti řeknou, že tvoje dítě bude třeba tancovat nebo chodit. Jenže už nedodají, že to budou pohyby, které fakt nechceš. Že to zkrátka není ta ladná chůze nebo tanec, co si každý automaticky představí! A to mi přijde pitomý, když si vezmeš, v jak zoufalé situaci rodiče většinou jsou a že se chytají všeho, čeho se dá. Prvotní myšlenka těch klinik je podle mě skvělá, i ty možnosti, ale pak je to bohužel spíš byznys. Každopádně jsem ráda, že jsem se k tomu dostala až za tak dlouho, protože teď už mám svůj názor a vím, že nedělám chybu tím, že do toho nejdu.
Jak dlouho ti trvalo se s Bruníkovým zdravotním stavem vyrovnat?
Myslím, že asi po třech letech mi začínalo docházet, že Bruník opravdu zdravý nebude, a postupně jsem to přijala. Díky tomu jsem mohla ubrat, malinko se zklidnit a začít se zase trochu vracet do normálního života. Už jsem se otrocky neřídila jen Motolem, postupně jsem se začala vymaňovat i z Vojtovky. Mám už vlastní způsob cvičení, aktivní, na míru a se skvělou fyzioterapeutkou, k tomu i další věci, jako třeba koně nebo plavání.
Dají se v takové situaci udržet přátelství, která jsi navázala, než se ti Bruno narodil?
Dají, pár takových lidí mám, ale spíš navážeš vztahy nové. Víš co, tím, jak jsem se odstřihla, tak moc lidí ani nevědělo, jak se máme, protože na Brunovi není nic poznat. Jenže on není moc způsob, jak zrovna takovou věc sdílet. Já jsem jednu dobu byla vysloveně alergická na to, když maminky se zdravými dětmi řešily ptákoviny. To se ti někdo na hřišti hroutí, že jeho dítě má zkažený život, když má špatné držení těla. A mně tou dobou Bruno ani nechodil!
To pak nevíš, jestli máš začít řvát, nebo brečet.
Přesně! Nakonec neuděláš nic, ale začneš se takovým setkáním vyhýbat, protože jak tohle říct otevřeně, když to těm lidem nedochází? Já sice chápu, že jsou to jejich problémy a jsou jich plní, jenže ty žiješ něco, co nemáš potřebu vykládat na potkání. Něco, co fakt není jenom easy, protože doma kolikrát pochybuješ, bojíš se nebo brečíš. Když pak vyjdeš ven, tak na tobě nic takového vidět není, působíš vyrovnaně i tím, jak se bavíš a že se vůbec bavíš. Přitom nic nehraješ, jen se tě vlastně nikdo na nic neptá. A tohle často pochopí až někdo, kdo je v podobné situaci. Můžete si vyměňovat zkušenosti, kontakty, mít společný a často brutální černý humor.
Přiznám se, že kdybych tě potkala jako maminku s dětmi na hřišti, asi bych si taky nebyla jistá, jestli mám, nebo nemám na Bruníka zavést řeč. Řešíš i ty, jestli a jak o Bruníkovi vlastně mluvit?
To je podle mě úplně typický rozpor, co zažívají jak ty maminky, tak jejich okolí. A odpovědět se na to nedá, protože záleží na mnoha věcech, co se navíc během let různě mění. Já jsem hodně pocitová, tak se řídím nejvíc tím, jak se zrovna cítím a co mě v tu chvíli napadne.
Myslíš si, že pomůže probrat to s odborníkem?
Já jsem nikdy nikam nešla. Říkám si, že tam beztak přijdeš, oni tě pochválí, jak jsi skvělá. Tobě se trochu uleví a čekáš další krok. Ale ten nepřijde, protože oni nevědí, co s tebou. Proto mi vyhovuje být spíš s těmi, co to taky žijou, to pochopení mají hned a je tam nějaká hloubka.
Stmelovač
Žanet, jak je na tom Bruník teď ve svých skoro šesti letech? Co všechno zvládá?
Bruník je neuvěřitelně upovídanej, vůbec se nestydí, je to milej a šikovnej kluk, co trochu chodí. První kroky udělal zhruba ve třech letech, chodit začal tak ve čtyřech. No, chodit. 🙂 Doktoři říkají, že jeho chůze je „ekonomicky náročná“, a to je dost přesné. Protože mu nespolupracuje horní polovina s dolní, tak je takovej celej rozevlátej. Krátký vzdálenosti zvládne, do auta a z auta nebo třeba v uzavřeném prostoru, doma a ve školce. Ale od stovek metrů dál už to musíme řešit jinak, na procházku to není. To by mě taky předtím nenapadlo.
Co by tě nenapadlo?
Že je nejdřív tak důležité, aby chodil. Jenže pak zjistíš, že tím fakt není hotovo. Hodně lidí kolem si myslí, že když Bruník chodí, tak je hned všechno v pohodě. Nebo mají za to, že když mu něco je fyzicky, určitě mu tím pádem je něco i mentálně. Není, naopak, v mnoha ohledech je napřed.
Jasně, a člověk, aby se uvysvětloval.
Tím jsme si s Honzou taky prošli. Teď už to spíš necháváme být, ale dřív jsem byla hodně bojovná. Vysvětlovala jsem, sotva někdo něco hloupého utrousil. Znáš to – „tak velkej kluk je na kočáře?“, „tohle parkovací místo je pro invalidy“, „proč ho to na tom kole učíte takhle divně?“…
Bruno umí na kole?
Hele, to je hrozně zajímavé. 🙂 On tu rovnováhu nějak má, na odrážedle drandil dřív, než chodil. Jenže neuměl zastavit, takže jsme vedle něj běhali a chytali ho. A na kole je to stejnej princip, ale tam mu navíc nedrží nohy na šlapkách, a když mu je přikurtuješ, tak je nesundá a nezastaví. Musíme to nějak vymyslet. Uvažujeme i o tom nechat Bruníkovi vyrobit lehokolo na elektrický pohon.
Zmínilas, že Bruno chodí do školky…
Jo, už přes dva roky, má asistentku pedagoga. Je to tam napůl bezba a mají tam dobrý přístup. Děti ve školce jsou málokdy zákeřné a mají v sobě přirozenost, se kterou nasávají informace. My jsme s Honzou Bruníkovi říkali, ať klukům ukáže, že má nohy jako robot (nosí totiž ortézy) a všechny to nadchlo. Nikdo hloupě nekoukal a nedělal, že nevidí a neslyší. Dokonce se jeden chlapeček z hloučku kolem Bruníka zeptal, jestli je postiženej. Bruník na to, že jo, a chlapeček, aha, že si všiml, že asi má něco s nohama. A to bylo celý. Normální dotaz, normální odpověď. Žádné drama, jedeme dál. 🙂
Ty jo, ať tahle přirozenost zůstane v lidech nafurt! 🙂
Viď. Ale já u Sofi vidím, že od první třídy se to výrazně mění. Stačí, že máš brýle, rovnátka nebo tak, a už jsi moc jinej. To je taková škoda!
Už jste začali plánovat, jak to bude, až Bruník začne chodit do školy?
Ne, máme čas. Bruník je srpnovej, a ze zdravotních důvodů má odklad. Taky je malej a drobnej, rok navíc mu pomůže.
Ptal se vás s Honzou někdy, proč je na tom tak, jak na tom je?
Ano, poslední dobou si to začíná uvědomovat a ptá se hodně. Proč má takové nožičky, co to je za onemocnění a jestli někdy bude chodit, že by chtěl s dětmi běhat… Nejdřív byl spíš zvědavej, ale teď už je mu to i líto. A my mu odpovídáme tak, aby věděl, že to, co nemůže nebo neumí tělem, není tak důležité. Důležité je, aby s tím vším dokázal žít hezkej život. Aby to uměl tou hlavou, byl sebevědomej a šťastnej. A to on zatím je.
A jak Bruníka bere Sofinka?
To je strašně důležitá otázka, protože o zdravých sourozencích se nikdy nemluví, přitom na ně to taky dost dopadá. Mají svůj způsob, jak si tím procházejí. Naštěstí Bruno je vyloženě stmelovač, mají se Sofinkou moc hezký vztah. Ale určitě to pro ni kolikrát nebylo jednoduché. Viděla brečet mě i Honzu, cítila z nás strach o Bruníka, o to, jestli bude chodit nebo jestli se dokonce dožije normálního věku. Takže my jako rodiče jsme se v první řadě museli vzchopit a trochu ji od toho chránit. Říct jí, že sice nevíme, jak to bude, ale ať se nebojí, že to zvládneme.
Možná se zeptám hloupě, ale mohla mít vůbec Sofinka dostatek pozornosti?
Já jsem v tom určitě nasekala spoustu chyb, ale nemůžu říct, že bych to teď udělala jinak. Neudělala, protože nebylo jak. Spousta pozornosti se soustředila na Bruníka, protože se toho hodně řešilo. Taky jsem mu nahrazovala nohy, tudíž jsem ho z pohledu Sofi pořád chovala, ale těžko jsem ho mohla položit třeba v garáži na zem. Na cvičení jsme potřebovali klid, takže jsem často musela Sofince říct, když ke mně v tu chvíli přilítla, ať nás nechá. Ona musela začít strašně rychle fungovat samostatně. Navíc chvilku neposedí a není pro ni jednoduché se někomu otevřít, v tom jsou s Brunem každý jiný, A pak jsem už začala upozorňovat ostatní, ať Bruníka před Sofinkou tolik nechválí. Je to blbý, ale on zvedne malíček a každý je z toho paf, a Sofinka je tím pádem pořád ta druhá.
I teď?
No, začali jsme zařazovat i společnej čas jenom s ní, snažíme se nějak vynahrazovat tu pozornost a kontakt, ale den bohužel nenafoukneš. Nakonec jsme zašli i za psycholožkou, až teď tak máme prostor a čas si se Sofi odžít adekvátní emoce. Ale na jejím vztahu s Bruníkem se to nijak neprojevilo, jen jednu dobu se trošku styděla a nechtěla, abychom za ní chodili na hřiště. Ale to bylo jen chvilkové, Sofinka jinak normálně mluví o tom, že brácha blbě chodí. Nedá na něj dopustit, mají se fakt rádi.
Mít štěstí být u toho a spolu
Žanet, uvažuješ o tom, že by ses vrátila do práce?
Jo, pomaličku se rozhlížím, dávno už ale nejsem ochotná dělat všechno. Potřebuju být flexibilní, takže to bude něco na částečný úvazek a něco, co mi bude dávat smysl. Víš co, Honza pracuje od vidím do nevidím, celé to táhne, já už bych ráda přispěla.
Jasně, ale zatím to doma zvládáte i bez tvého příjmu.
Ano, a já jsem za to moc vděčná, není to jen tak. Paradoxně čím víc děti rostou, tím víc toho potřebuješ a čím dál tím víc spíš s někým a ne svépomocí. Tuhle jsme si dali Bruníkův rozpočet na papír a vyšlo nám to na půl milionu za rok. Jen ortézy jsou pálka, k tomu rehabka a vůbec, přitom ošidit to nemůžeš, Bruník by se bez cvičení v podstatě rozpadnul. 🙂 Vždyť to sama znáš. Navíc pojišťovna na spoustu věcí nepřispívá, nebo ne na to, co je pro Bruna nejlepší. U něčeho tedy žádáme přes nadace, ale většinu platíme sami.
A příspěvky nebo úlevy to nevytrhnou.
Myslíš třeba příspěvek na péči? Já jsem v tom marná, vůbec se mi žádat nechtělo, nakonec jsem to zkusila až ve třech letech. Pak přijde paní, klade ti otázky, co s tím z mého pohledu vůbec nesouvisí. Když byl Bruník na plenách, dosáhli jsme relativně v pohodě, ale teď nám to nejspíš sníží, uvidíme, nedokážu říct, jak to vlastně posuzujou. Jinak máme průkaz ZTP a kartičku invalidy na auto.
A jak se v tom kolotoči cítíš ty?
Já se asi k životu pořádně sbírám teprve teď, na pět let jsem samu sebe úplně vyškrtla. Určitě jsem Bruníka měla přede všema, před Sofinkou, před sebou i před Honzou. Naštěstí Honza je i v tomhle úžasnej, chápal, že jsem na něj, na nás neměla tolik času, viděl, že jsem dělala, co šlo. Potýkat se k tomu všemu s nevyzrálým chlapem, to bych fakt už nedala. 🙂 A taky mít Bruníka ve školce je velká úleva. Já dobře vím, jaké máme štěstí.
V čem?
Že Bruník nepotřebuje komplet celodenní péči. Zatím je na mě závislej, ale uvidíme, kam se to časem vyvine, jestli třeba bude moct někam sám jet. Víš, když odsunu ty zdravotní starosti, tak já si mateřskou s Brunem hrozně užila, on je věčně dobře naladěnej a tím přístupem mi to jedině zlehčoval. Vnesl mi vlastně do života ohromnej klid, nám všem.
Možná takhle vypadá, když člověka promění nebo nějak obohatí handicap v rodině.
Asi jo. Nejdřív se soustředíš na to, abys to zvládla, ale ve finále je nejdůležitější, aby to zvládl Bruník. On s tím bude žít, i když my budeme ještě dlouho u toho, doufám. 🙂 Nás to teď společně baví a důvod je jedno. Máme se moc hezky.
Foto: archiv rodiny Raszkových
