Vystupuje. Teda chystá se. Dvě zastávky před začne nahazovat na záda batoh a rotovat, aby se mohla švihem odlepit ze sedadla a v letu se pravou rukou zapřít o madlo, tyč nebo rameno spolucestujícího, kterej o tom zatím neví. Potřebuje se vejít do uličky, udržet se vestoje, odstínit dav a brzdění stoje a ještě překonat bariéry (slézt ze sedadla, ze stupínku, nevrazit si něčí nákup do slabin), neucpat průchod, stihnout to a vystoupit.
Mezi dveřma to ale vypadá, že ztratila odvahu i rozum. Zatímco vy jí buď dáváte přednost, nebo se kolem ní snažíte rychle proklouznout, ona stojí, nedbá a čumí. Přepočítává, ale to vy nemůžete vědět. Hledá madlo (marně), následně se soustředěně přesune o dva kroky doprava, otočí se bokem, drapne se gumy dveří a se smrtí v očích vyleze. Kouká přitom pod nohy a hlídá si, aby se moc nerozběhla. Vy si přitom už minutu nepřejete nic jinýho.
Zařídíte se podle ní a vystupujete pro sichr podél levého křídla dveří, ale ona venku náhle změní směr a vydá se vlevo taky. Bože, co se tady motá? Proč teda nevystoupí na straně, kam nakonec potřebuje jít? Proč nejde nejkratším možným způsobem?
Protože má dětskou mozkovou obrnu. A nic z toho, jak jde a kam jde, většinou nemůže udělat jinak. Ano, má dvě ruce, dvě nohy, žádnej vozík, je bez sádry, holí nebo berlí, ale přitom chodí jako postižená. 🙂 Protože postižená je. A obrna se nejvíc projevuje v prostoru a v pohybu a právě tak, jak jste právě viděli.
Možná vám prolítne hlavou, proč si to komplikujeme a radši na něčem nesedíme nebo v něčem nefrčíme, ale copak samostatnost znamená, že kvůli okolnostem nebudeme chodit vůbec? Vy byste to udělali? Nafurt, když těch situací je tolik?
Člověk s obrnou si hlídá, jak stojí, na čem stojí i kde stojí. Na stoj i chůzi potřebujeme podmínky a pomůžou nám s tím rutinky. Už ode mě víte, že většina z nás umí pohyb jedním naučeným způsobem. Což mimo jiné zahrnuje i to, kterou rukou se potřebujeme čeho držet a kterou nohou vykročíme. Obráceně to nedáme. Bez legrace.
Já například vystupuju a nastupuju tak, abych měla co největší oporu po pravé ruce, protože tu mám silnější a zdravější. Když půjde někdo se mnou, budu se ho chtít držet právě za ni. Pokud ale potkáme zábradlí, eskalátory nebo jinou překážku, přehodím si člověka nalevo a pravou se omotám o to, co je k dispozici. Podobně se při výstupu ze dveří metra držím vpravo, ačkoliv pak pokračuju vestibulem doleva. A když vy mi budete chtít dát přednost a výlez po pravé straně mi ucpete, vystoupit nezvládnu a budu vás prosit, ať uhnete.
Ne, nemusíte si to pamatovat nebo se v tom extra vyznat. Berte to spíš jako vysvětlení toho, proč chceme co nejvíce různých vychytávek (kromě plošin a placek bez schodů i madla, držadla a zábradlí). A proč nám nepomůže, když nás ze země taháte do směrů, které neustojíme, nebo když nabízíte oporu ze špatné strany. Zvládneme bejt občas nesoběstační, ale proč i s vaší asistencí? 🙂
Až na extrémní situace fakt neplatí, že aspoň nějaká pomoc je lepší než žádná. Není. Snaha a vstřícnost sice pomůže vždycky, minimálně lidsky, ale technicky potřebujeme pomoct po našem.
A vy už teď víte proč.
Foto: Pixabay
