Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Jak to dopadá, když se s někým pustíte na jeden celý rok do projektu? Dá se během dvanácti měsíců odrazit ode dna a splnit si pár veskrze obyčejných přání? A dá se najednou zastavit a bilancovat? Nedá, ale nudit se u toho nebudete. Stejně jako my a pánové z magazínu Reportér. V poslední naplánované návštěvě v Žebráku.

Honza s Janou nás tentokrát uvítali v přítmí a při svíčkách. Romantický nádech ale poslední větší návštěva mít neměla, to jen v části města vyletěla elektrika. „Jo, když teda končíme, tak se u nás ani neohřejete, neuvidíte na sebe a kafe nebude,“ směje se Honza, zatímco Jana loví co největší hrnec na ohřátí vody. „Měli jste dojet včera, to jsme tu měli veselo a navíc jsme se večer málem nedovětrali, to bylo něco pro holky,“ napíná nás Honza. A pak že rodinu teď nemůže Sára ani cejtit jen kvůli pubertě, no nic.

Dobře, elektrika sice nejde, ale jinak je domácnost pod napětím, jiskří to tu jedna báseň. Po Janině únavě z Olivovky ani památka, historky i pocity sype z rukávu bez vyzvání. „To ona jen proto, že jste tady vy, jinak se nezastaví, někdy se o ni až bojím,“ uvádí nás do obrazu Honza. „No jo, tak trochu nestíhám, ale v práci jsem moc spokojená,“ přiznává Jana a popisuje svou každodenní rutinu: s Terkou do školy, pak domů a do práce, na oběd domů a s jídlem za Terkou, zpět do práce. Večer domů, obstarat jídlo a domácnost, pohlídat, aby se holky moc nepoštěkaly, zacvičit Vojtovku s Terkou, po hygieně ji uložit a vychutnat si moment, kdy po prvních pár slovech audiopohádky usne. „Snažíme se jí pouštět postupně dalších pár vět, celou pohádku takhle uslyší do Vánoc,“ směje se Honza.

V letu, vleže i na dietě

Že je Terka víc unavená, se není co divit. Od návratu z léčebny mamka s Terkou drží jak stravovací režim, tak režim cvičící. „O jarňákách jsme holkám vymalovali pokojík, dali novej nábytek a hlavně to přestavěli, aby se vešel motomed a dalo se tam cvičit na zemi,“ hlásí Jana s tím, že každodenní půlhodinka dává zabrat všem, ale vyplatí se. „Musíme akorát počkat na to, než Téra zrudne v obličeji, protože únavu na nás jinak zkouší hned.“ Představu o tom, kolik Terka zhubla kilo, mají jen orientační, do dneška je to deset cenťáků v pase. „Výživářka nám říkala, že důležitý je váhu aspoň udržet, aby nestoupala, ale my kvůli tý operaci kyčlí chceme dál hubnout,“ doplňuje Jana s tím, že redukční pobyt v Olivovce si hodlají zopáknout už v říjnu. „Dřív to nejde, sorry,“ pošťouchne rozpustile manžela.

Bydlení bude. Jednou

Honza ale na nic nechvátá, spíš naopak. Ani na žádné stěhování a přesuny. „Trochu to vypadalo, že se vám nechce vůbec nikam,“ nadhodí Marek Šálek z Reportéra. „Znáte ženský,“ zaglosuje Honza s tím, že hlavně krotí Janu v její vášni přesunout se kamkoliv a nejlépe hned, „vždyť my byli na výletě okukovat i Jevany, to je pořád něco.“ To už se nahlas smějou oba a Jana přikyvuje. 

Se stávajícím domečkem už mají své plány, kvůli kterým se rozhodli nevyužít žádné z možností, které jim nabízela Liška (Českomoravská stavební spořitelna) coby partner projektu. Tedy ani finanční poradenství, ani služby odhadce stavu a ceny nemovitosti či pomoc s orientací na trhu s bydlením. 

„Na co, my už kupce máme, a až bude pozemek, můžeme si nechat postavit ten vysněnej nízkonákladovej bezbariérovej domek pro Terku do budoucna. Ať může trávit čas i pohodlně venku,“ vysvětluje Jana. Otázkou však je, jestli vydrží čekat, protože optimistický odhad je minimálně rok. „Tak já už bych šla klidně i do stanu.“ 

Řešit bydlení totiž pomáhají Chvojkovým také na žebrácké radnici, ale vše se odvíjí od nového územního plánu a zasíťovaných stavebních parcel, proto je na podrobnosti ještě brzy. „Není to tak, že od nás Chvojkovi dostanou pozemek zadarmo, ale určitě to nějak vymyslíme a nenecháme je na holičkách,“ říká zástupkyně starosty Šárka Krejčová, která je s Chvojkovými dlouhodobě v kontaktu.

Důchod a čistá práce

Nenecháme Honzu vydechnout a ptáme se ho, jak se vlastně cítí. „Když já nikdy nevím, ono se to nedá moc popsat a odhadnout. Teď když jsou kolem ty bacily… Ale se Sárou jsme to dali, když tu Jana nebyla, uklízeli jsme,“ mrkne na Janu, která hned kontruje: „Myslíš ty uschlý kytky a to, jak jsem si sedla až po dvou dnech?“ a začne se uculovat. „Možná byste si měla pořídit nového přítele,“ řekne Marek Šálek, a to zbystříme všichni. Naštěstí upřesní: „My máme takového robota, co sám zametá a mopuje podlahy. Je dobrej, sám se dobije, všechno uklidí a dojede vám až k nohám. Jen cestou poněkud slintá.“ Taková romantika – svíčky, přítmí, čisto, a najednou vlhko, živo a halasnej smích. Velebíme výdobytky 21. století.

Ale baterky se nevybíjejí jen robotům. I když Honza působí celkem čile, na naše otázky ohledně chorobopisu a invalidního důchodu mu poněkud dojde šťáva. Každý úkon k případnému přezkumu se mu zdá příliš nejistý, navíc zbytečně nakrátko. „I kdyby to vyšlo, přece tam nepůjdu po roce znova,“ vysvětluje. „Navíc se mi přece ve zdravotním stavu nic nezměnilo.“ „Ale ano, vždyť vás to naprosto jednoznačně omezuje minimálně v práci. Stačí mít to tam adekvátně popsané, tedy terminologií z patřičné vyhlášky,“ vysvětluje Hana Potměšilová, předsedkyně Revenia. Ale Honza si je jistý, že mu odborníci nebudou věnovat tolik času ani pozornosti, zvlášť když posudkový lékař zůstane stejný. „Dvojku mám aspoň trvale, tak ať je klid.“

Už se o nás ví, teď pomáháme i my

Klid chce mít i Sára, na kterou občas v reportáži zapomínáme. Možná trochu záměrně, protože už ani nepamatujeme, kdy jsme ji vlastně viděli. „Ona teď opravdu nejvíc ocení, když ji necháme bejt, Terku má taky dost na háku,“ říká Honza a Jana ho doplňuje: „Ale teď spolu pravidelně každej tejden chodíme na jógu a Sára s tím přišla sama.“ A doplňuje několik historek z výletů a Sářin zvídavý dotaz na adresu čerstvě očipovaného jezevčíka, jestli jako teď bude pípat v Kauflandu.

Jo, o nějaké to pípání a hašteření jde občas taky. Jana přiznává, že být v projektu nebyla vždycky jenom legrace, protože se sem tam setkávali i s nepochopením. „Tak lidi si někdy myslej, že jsme dostávali peníze a za ně pak jezdili na ty výlety. Nebo že Terku nějak omezuju, když ji do školy vezu na mechaničáku. Proč asi, na električáku by tam přece lidi klíďo přejela,“ vysvětluje Jana, ale hned dodává: „To se ale moc neděje, spíš nás lidi poznávají, někdy i v Praze, a přejou nám, to je super.“

Jana kromě plánů na další výlety a lumpárny už pomalu vybírá praktičtější auto, s nájezdy pro vozík a otočnou sedačkou a zjišťuje si všechny náležitosti žádosti, na kterou na úřadu dojde jednou za sedm let. Zároveň už spřádá, pro koho by kde mohla něco dalšího udělat. Takže tak jako byl loni benefiční ples pro Terezku, letos bude v její režii pro někoho dalšího z regionu. „Nejradši bych pomohla všem, není jednoduchý někoho vybrat.“

Konečně není nuda

Nezbývá tedy než se zeptat, co se podle Chvojkových za poslední rok změnilo. Jana loví v paměti. „Tak mám ten řidičák, práci, nemám hmotku, jupí! Terka je čtvrtky ve stacíku, ale nepřipadá mi, že by se toho změnilo tolik. Nějak pořád nestíhám. Ale aspoň to má jinej šmrnc, tolik to na mě nepadá a není to už takovej stereotyp a nuda.“  

A co na to Honza? Počítali jsme se vším, že si zase udělá srandu třeba z toho, do čeho s Janou nakonec nešli, že možná zmíní něco z věcí pro Terku ze sbírkového účtu nebo ze zorganizovaných výletů a návštěv, že ho napadne neotřelý úhel pohledu. Přesto nás dostal. „Podle mě se nezměnilo nic. No fakt, tak co je jinak?“  Vychutnal si tu vteřinu ticha a dodal: „Vždyť to sami vidíte, co já musím snášet, furt ji brzdím,“ usmívá se a odchází s Janou do vedlejšího pokoje a před dům aranžovat se na romantickou fotku. Samozřejmě pod nátlakem. Aspoň naoko. 🙂

Foto: Tomáš Binter / magazín Reportér

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!