jsi jedinej prcek, kterýho mi v následujících dnech nebude nikdo cpát na péefku, hrnku nebo kalendáři. Už proto Tě mám ráda. Nemusíš skákat na trampošce a stejně letíš, jsi boží. Promiň. 🙂 Taky se kamarádíš namátkou s oslem, kravkou, ovečkou a možná i zlatým prasátkem, což se mi do života zdá celkem příhodný. Tedy i s chlívem, delegací, hudbou a hvězdami. Taky poznáním, prostou láskou, nožkama v teple a poselstvím, co vše přerůstá.

Tak mám prý začít stupňovat vánoční atmosféru. Jakože sedáme na sáňky, kolekci mezi kolena, vaječňák do ruky a dvě kila mouky do náruče. Pustíme Rolničky, rybí prsty vezmeme v síťovce na výlet Náplavkou. Narazíme sněhule, nos a uši namažem Niveou a při procházce po příbuzných se rozhovoříme o nezbytnosti rodinných pout. Já bych poutala, až bych brečela, aspoň se to ode mě čeká. Ježíšek to vidí. Takže seslal jeho. Tím pádem je

Je to tu zas. Sychravo, lezavo, mlhavo. Klendra a bacily. Mě klepne. Nechápu, co je to za módu chodit po světě připochcíplej. 

Všude samej samet. Třikrát hurá. Vybavuju si hlavně prvotní strach, že možná bude válka, protože proč by se tam jinak tak mydlili a dělali rambajs klíčema. Nestihla jsem si zkusit pracovní soboty, nastoupit do jisker nebo bejt u nácviku spartakiády. A bylo mi to coby prckovi líto. Vytratily se soušky čelky, Vitacit, skákací gumy, síťovky a mlíko v plastu, co se mu stříhal růžek. 

Máloco je tak bariérový jako jezdící schody. Horší jsou snad už jen mokrý a přecpaný jezdící schody. Popojedem. Zatímco zdravému člověku nabízejí eskalátory určitej komfort, já jsem na nich perplex.

Každý týden si tu s vámi povídám o obrně, vlastní rovnováze a nástrahách velkoměsta, jsem moudrá, vtipná, svěží a kdesi cosi. Tedy měla bych být. Miluju ten stav, kdy z čiré bezmoci vykutám něco, nad čím se u kafe smějete, debatujete nebo co vás přinutí mi napsat, na chvilku se zastavit nebo třeba někomu pomoct. Čistím si tím hlavu, rovnám myšlenky a hlavně vlastní nohy do bž a shrbená záda. A mezi námi, nepřipadám