Drama v bedně. On se na ni dlouze zadívá a za vzdáleného zvuku piana praví: „Muriel, jsem na tebe hrdý. Odpusť, že jsem ti nevěřil.“ Pevně ji obejme, děvče se chvěje a nemá slov. Brečí. „Mám tě tolik rád.“ Do hajzlu. Teď už bulí i on. A podle hudby i zvukař. A já jsem nahraná. Protože to chci taky.
Hasím si to do práce v šatech bez rukávů a je mi dobře. Konečně mi není vedro, luftuju, nic se mi nelepí na záda a zahřívám se myšlenkou, že za chvíli budu prospěšná lidstvu. Kecám. Těším se na první kafe.
Že na velké věci nemáte nápady, peníze, čas, ani nervy? Přitom možná už pomáháte, aniž o tom víte. Všímavost a ohleduplnost totiž dělá divy, jak se nedávno na vlastní kůži přesvědčila jedna z redaktorek Inspirante. A nehodlá si to nechat jen pro sebe, protože přesně o tohle nám v Reveniu jde! 🙂
Být perplex má pár výhod. Tedy dvě. Jednou z nich je to, že můžete legálně předbíhat. Teoreticky. Než se jako nejpomalejší doplazím dopředu, zastoupí mi cestu studenti nalepení na mobilech, maminka s kočárkem, dělník se zbytkáčem, pankáč se dvěma dobrmany a klub českých penzionovaných turistů s holemi. Neperu se a uhnu. Přinejhorším si lehnu autobusu na střechu. Stejně se mám protahovat a být na čerstvém vzduchu.
Kvůli diagnóze šilhám. Prý při tom vypadám roztomile zranitelně. Já ale chci podmanivý, silný a souměrný pohled. Jen si zkuste pošilhávat po vyšším platu. A celý život odpovídat na otázku: „Kam se ti mám koukat?“ Ou, začněme obličejem, na výstřih se málo známe.
Mám takovej pocit, že se mi současná společnost pořád šťourá v děloze. Děti jako noví bohové, jejich hlášky, fotky a výchova jako zbraň hromadného ničení. Děti jako způsob sebeprezentace a ukázka toho, že jsme dospělí, zralí, obětaví, a hlavně máme smysl života. A bez dětí ne?
Já muže miluju a chovám k nim neskonalou úctu. Jen jsem z nich někdy perplex. Obzvlášť mezi regály. Pošlete ho koupit deset rohlíků, uherák, pár citronů a šlehačku. Za hodinu s velkou pompou dovleče chleba, vlašák, meloun a Krajanku. Protože tam byla sexy prodavačka a protože vy jste mu to nenapsala dost jasně. Následuje genderově nevyvážená ohnivá diskuse na téma „vystudovanej právník a rozdíl mezi zakysankou a smetanou ke šlehání“ a protestní žemlovka. Chce vás
Máte rádi útulné rodinné kavárny, co jsou ekologické, mají myšlenku a na trh přinášejí něco svého? Pokud navíc milujete kočky a chcete si užít jejich společnost, je tenhle podnik přímo pro vás. Představuji vám karlínskou Kavárnu Kočičí, útočiště pro ty, které obyčejné kavárny už tak trochu nudí. Zato tady máte pořád kam koukat. Pod nohy, do knihovniček, na židle, teoreticky i nad hlavu. Všude tam může totiž číhat
Taky jste si vždycky mysleli, že koupání ve dvou ve vaně je romantický? „Tak já tam nalezu první, a ty se mi pak schoulíš do náručí, ne?“ To se snadno řekne, ale hůř udělá. Petr odhodí svršky a nasouká se do vany. Vzhledem k tomu, že je to chlap jak hora, nevím jistě, kam přesně se mám vmezeřit já, abych si zajistila, že se ke mně později dostane
Amelie už dvanáct let poskytuje psychosociální pomoc onkologicky nemocným a jejich blízkým. V této neziskovce propojují všechny stránky života s rakovinou. Nabízí bezplatné služby – odborné poradenství v konkrétních životních situacích, ale i programy, na kterých se mohou lidé v Centrech Amelie potkávat několikrát týdně. Další důležité informace poskytují na webu, v letáčcích, brožurách a na Lince Amelie. Dobrovolníky Amelie poznáte na klinikách a ambulancích podle typicky žlutých triček.
