No nazdar! #perplexveměstě
12. 8. 2018
Drápu se do autobusu. Vyprsím se s usměvavým „dobrý den“. Řidič ale nakloní hlavu do strany, asi aby mě měl šejdrem tak, jak je u mě zvyklý. „Ahooooj“, zašveholí. No nazdar.
Drápu se do autobusu. Vyprsím se s usměvavým „dobrý den“. Řidič ale nakloní hlavu do strany, asi aby mě měl šejdrem tak, jak je u mě zvyklý. „Ahooooj“, zašveholí. No nazdar.
Mám neodbytnej pocit, že zvenku působím jako někdo, kdo má vyvrknutej kotníček, vyděšeně se plazí světem a čeká na spásu. Do života mi totiž pořád někdo krafe. Možná je to pro okolí způsob, jak se vyrovnat s jistou bezmocí a doživotním přihlížením tomu, že jsem perplex.
„Ahoj, ležím v nemocnici, klepla mě pepka.“ Jdu za ním hned, než ztratím odvahu. Připravuju si neutrální témata. Počasí. Léto. Sluníčko. Kytičky. Dovolená. Plavky. Mám to. Neurologie.
Rodina prý čekala, že Terku v pubertě uvidí v televizi zatýkanou jako zapálenou aktivistku. Dočkala se až letos, naštěstí bez pout. Terka v dubnové epizodě pořadu Klíč otevřeně mluvila o podnikání v kalhotkách, kolapsu a životě věrně zachyceném na blogu NEJSEMTABU. Život s Crohnovou chorobou a stomií? Do pytle, to teda bude článek!
Být na první pohled perplex má jednu kouzelnou vlastnost. Nepřetržité lavírování mezi tím, jestli jste stejní nebo jiní než ostatní. Nudit se u toho nebudete. Přirozená lidskost, léta výchovy, tabulka čokolády a nejlepší kamarádka vás dovedou k tomu, že jste stejní, jako všichni ostatní, akorát trochu kulháte. Pak vylezete ven, zjistíte, že schody sami nedáte. Naučíte se přepočítávat trasy a plánovat je podle počtu bariér a lidí ochotných pomoct na
Vždycky jsem si přála narazit na někoho, kdo bude něčím zajímavý, skromný a přitom ne naivní. Stalo se. A dokonce spolu pracujeme. S Jindřichem Pozlovským se potkáváme mezi jedničkami a nulami, protože on má na starosti vše kolem webu, systémů a sítí. Navíc má dar tu PC změť vysvětlovat lidsky a vtipně, taky je trochu trhlej a občas potřebuje popostrčit. Přečtěte si příběh nenápadného kluka, který se jako introvert v tomhle hlučném světě na vlastní
Začíná to hýkáním u kalendáře. Zatímco celý svět má málem orgasmus z toho, že #LetoJeTadyGrilovačkyKoupákNeAsi, mě tahle vlna poněkud míjí.
Freedom 4, integrovaná taneční skupina, se potřetí ve své historii probojovala do celostátní taneční přehlídky. Jedenáctou sezonu tedy začne ve velkém stylu po boku zdravých tanečníků. Jedinečné choreografie tak znovu slaví úspěch a jsou důkazem, že ani v integrovaném tancování se svět kolem handicapu a lítosti točit nemá.
Jejich revírem je dálnice, jejich tempo je vražedné. Moje taky. Na orbitreku funím přes čtyřicet minut. Flekatějí mi nohy a i v rytmu zkouším podsadit pánev, vytočit kolena a prošlápnout paty na pedály, abych s prohnutýma zádama jenom nevisela na stroji za ruce. Marně. Řekněte mi, na co mám takovej zadek a stehna, když jejich sílu neumím efektivně využít? No nic.
Nemít v jistém věku muže vzbuzuje pozornost. Dneska snad už ve třinácti, natož po třicítce. Něco ta holka musela udělat špatně, když takhle děsivě dopadla. Nestihne děti, tchýni, trampolínu! Někdo by jí to měl říct. Neměl, slyší to všude. A je z toho perplex.
