Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Kvůli diagnóze šilhám. Prý při tom vypadám roztomile zranitelně. Já ale chci podmanivý, silný a souměrný pohled. Jen si zkuste pošilhávat po vyšším platu. A celý život odpovídat na otázku: „Kam se ti mám koukat?“ Ou, začněme obličejem, na výstřih se málo známe.

Vidím skvěle, jednolitě a ostře. Když zrovna nelouskám mapu, azbuku nebo řez krychlí, dobře chápu, na co koukám. Akorát šilhám. Takže při pohledu vám do očí nejspíš zároveň skenuju něco nebo někoho po vaší pravici. Co kdyby tam šel Jarda Jágr. A s kafem!

Vnímám a vidím jen vás, akorát se mi jedno oko občas kouká jinam. Možná působím jako ta, které v přímém přenosu klesá jak přesvědčivost, tak IQ. Což je tedy klidně možný třeba při vášnivých geopolitických debatách. Nevidím dvojitě, ani mozaiku. Nejsem moucha, i když mi z toho možná jednou bzikne.

Začala jsem nosit brýle, protože prý jemné dioptrie budou oko stimulovat ke správné činnosti. No nevím. Když obrýlená někde zahlásím, jak mi to pomáhá, oko naschvál ujede a povzbuzuje tedy akorát mé sklony k černému humoru.

Tolik teorie. V praxi jsem za slaboduchou. Dost lidí si totiž šilhavost spojuje s nedostatkem intelektu. Když si chci vydupat slanější rohlík a spolu s prodavačkou skenuju jednooč i spolustojící ve frontě, je to mazec. Zatímco děti ukecám na magické oko a la Magion, úplně cizí dospělí si servítky neberou. Klidně mě hlasitě zhodnotí, případně poradí riskantní operaci, zatmavovací brýle, očistu jater, cvičení a chlorelu.

Zkusila jsem snad všechno. Včetně úporné snahy, aby mi bylo oko jedno. Není. Takže asi nezbývá než doufat, že jednou bude rozjetý bohémský pohled v kursu a já předběhnu svou dobu. Jo! Stát se to může, vždyť frčely větší šílenosti, třeba harémový kalhoty.

Do té doby vás prosím, dívejte se na mě. Mně do očí. Když se mnou mluvíte, když mě míjíte nebo když mi děláte laskavost. Možná netušíte, jak těžký je si třeba místo někoho sednout, když o vás dotyčný nezavadí ani pohledem. Jak osamělý je jít po ulici a vidět na tvářích lidí kolem šok a být tak nechtěná královna odvrácených hlav. I když vím, že to není zrovna kvůli očím.

Na vás je snést ten pohled. Na mně s tím žít.

 

Foto: archiv Heleny Tutterové

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!