„Kam se tak ženeš?“ zeptá se mě. „Nikam, jen mi to právě jde.“ Honem, než ten pocit zmizí. „Fakt?“ přidá do kroku a začne si mě poťouchle prohlížet. „Kde?“ No právě. Vidět to není. Teda je, ale obráceně, což fakt nechcete, jenže obrně je estetika šumák. Takže když se mi bude chodit a hejbat líp, dost pravděpodobně přitom budu vypadat hůř. Jako při tom hovoru. Budu víc napnutá,
Viděla jsem ho přicházet, na zastávce jsme se dali do řeči. „Pojeď jako průvodce, nic nemusíš.“ Viditelně ztuhnul. „Ne, to je hloupý.“ „Pro koho? Sim tě, tvař se důstojně a je to. Když ta možnost je…“ Řidiči to bylo úplně šumák, ale on v klidu nebyl. Sice neprotestoval, ale jakmile jsme se usadili, až moc hlasitě zjišťoval, co mi má podržet a s čím potřebuju pomoct. Když jsem se
Otevřeně mluví o diskriminaci a o tom, že od lidí s handicapem se kromě vděčnosti a adorování výchovné role těch nejbližších nic víc nečeká. Žádný vlastní život, domácnost, děti, manželství, možná tak studium a stereotypní sedavé zaměstnání bez zodpovědnosti. Kulturoložka a právnička Kateřina Vítová i ve čtyřiceti šesti letech ostatním vyvrací, že žije s rodiči a že její tři holky jsou odrazem pečovatelských schopností její matky. Chodí hodně špatně o berlích, a protože v řadě situací potřebuje pomoct,
Slunce pálí, asfalt se málem vlní pod nohama. Zapíchnu se u zábradlí a čekám na tramvaj. Ta přijela, akorát jako druhá. Hm, takže nepojedu nikam. Sleduju, jak lidi překotně dobíhaj a mávám na řidiče. Ten mi zamává zpátky a profrčí, aniž by na zastávce aspoň přibrzdil. Když nemám na to nachodit na ostrůvku metry a dojít až k dalším vozům v řadě, mám smůlu. A když chce někdo nevidět, jak se za chůze
Dveře výtahu se otevřely a my na sebe koukaly zblízka. Tekly ze mě čůrky vody. Oblečení se mi lepilo na tělo, hotová funky reklama na kokosovej sprchovej gel. „Ježišikriste!“ vyjádřila paní u dveří svou averzi ke kokosu. „To se vsákne,“ chtěla jsem říct. Ale neřekla. Místo toho jsem se usmála, vystoupila z kabiny i z loužičky a prokapala se k východu z budovy. Tam jsem narazila na hlouček lidí. Choulili se, tvářili tragicky
Nehoupej se na té židli. Nestrkejte se! Nezapomeň si helmu. Nelez tam! Dej si pauzu. Zapni si pás. Rozhlídni se. Nenech se vyprovokovat. Neskákej! Tolikrát jsme to slyšeli a sami řekli, tolikrát to zabralo a nikomu se nic nestalo. Jenže to vůbec není pravidlo. Na besedách projektu VZPoura úrazům se děti od ambasadorů dozvědí, jak málo stačí, aby došlo k vážné nehodě, jak vypadá život po poranění míchy a že
„Podvodníků a simulantů je moc, pochop, to se kontrolovat musí!“ Tak určitě. Mít odmalička handicap je totiž bojovka, ve který se invalidi bavěj tím, že okrádaj stát o peníze. Svou diagnózu určo předstíraj, co taky jinýho s volným časem a chromým tělem. Není větší slast než na pár minut ohnout hřbet, zakopnout, zašilhat, zaslintat. Vyžebrat si nějakou kačku, dát nohy hore a cajk. Nechodit do práce, nakupovat ve velkým, relaxovat
Kdybyste se někdy nudili a kriminálky by vám přišly málo krvavý, začtěte se do diskusí pod článkama o dávkách pro lidi s handicapem. Milovníci Midsomeru si přijdou na svý, u jednoho zločinu nezůstane. Vražda je hned to, že hlavní text nijak neskrývá, že tady se bulí, ne informuje. Už titulek: „Chlup není lup, ne a ne, Mariane!“ naznačí strašlivý drama s časopisem nebo co. A zajistí prvních 139 sdílení. Dále je zde nějaký
Ležím v bublinách, oči zavřený, hlavu zahlcenou, ale opřenou o smaltovanej okraj vany. To je čirá rozkoš! Nemůžu si vzpomenout, kdy jsem si pod hladinou lebedila naposledy. Sprchovej kout byl doma dřív než já a chodit do vany k sousedům se mi v době nadvlády home office zdá nepřípadný. Jako svědka lázně obvykle zvládnu pouze Silan, ibišek a kafe, teplokrevnýho nic. V koupelně penzionu je útulno, ticho, voňavo a osamoceno. Vana je velká
Stojím v městském infocentru a prohlížím si letáčky. Máme tu výlety na kole, poznávání vína, kam s dětmi, turistiku pro seniory a výlety pro osoby s handicapem. Ááááá. Okamžitě mi naskakuje husí kůže. Nejsem osoba. Osoba je úřednickej konstrukt. Osoba je termín do jinak naprosto odosobněných a nudných textů. Ty jsou korektní až na půdu, ale života v nich není ani za mák. Člověk se stane jen víc nebo míň otravnou položkou, kterou
