Právě jsem se vrátila z výletu s kamarádkou a ptám se: Co ve skutečnosti znamená být normální? Jsme šílení my, nebo tato společnost? Jak vlastně poznáme, že jsme zdraví? Je možné se doopravdy zotavit z vážné psychické nemoci, přestat jednou brát konečně léky a na psychoterapii docházet „jen“ jako na podpůrnou, preventivní službu v každodenním životě, ne na nezbytnou, léčivou součást psychiatrické léčby?
Poslední tři dny jsem se cítila normální. Po tuto dobu u mě kamarádka přespávala a já si dala výzvu to zvládnout. Řeknete si: To je pohodička, co řešíš, však si to užijete. Pohodička ne tak docela a ne tak pro mě. Faktem je, že (vskutku) vydařené návštěvě předcházely dva dny intenzivních příprav (tři, když přidám jako na potvoru ucpanou toaletu, kterou jsem řešila). Ano, především jsem uklízela a popravdě to byl hukot. Asi jako život sám, když ho žijete naplno, jste mrtví únavou, ale tou zdravou, a cítíte v (bolavých) kostech, že právě teď jste na správné cestě. Ale nezabíhejme.
Proč hukot? Fakt je, že když se na denní bázi potýkáte s poklesem vůle a rychlejší unavitelností, zažíváte stres z běžné každodenní rutiny a máte problém ustát a zorientovat se v některých sociálních situacích. Například jak si rozdělit náklady na přípravu večeře či placení za lístky do galerie. Situace typu „Nechceš pomoct s tou snídaní? Ne, jsi tu host, připravím ti ji.“ Domluva, co budeme dělat, být milá a zároveň si vytyčovat hranice – a mohla bych pokračovat, do toho overthinkujete a máte úzkosti. Tak pokud toto všechno zažíváte, i obyčejný úklid pro vás může představovat výkon superhrdiny.
Důležitý je také fakt, že duševní onemocnění (většinou) není vidět. Když jste na vozíku, lidi vás na něm vidí (se vší úctou a bez bagatelizace fyzického handicapu), ale když máte schízu, v rámci které jste měli halucinace a bludy a nyní občas prospíte celý den, je to především vaše žitá realita a osobní zkušenost. Pociťujete ji více než vaše okolí, které nemusí mít tušení, co právě prožíváte: a že třeba v důsledku toho nesplníte deadline, odřeknete na poslední chvíli schůzku nebo máte doma jako po výbuchu.
Nejen proto je schizofrenie stále i v 21. století, kdy už duševně nemocné nezavíráme do klecí a pracujeme na terénních sociálních službách, opředena řadou mýtů a předsudků. Lidé se dál domnívají, že schizofrenik je pomatený násilník s pistolí či nějaká troska nebo prostě blázen. Realita je přitom mnohem komplexnější. Já mám schizofrenii a násilník ani troska nejsem. Mám svůj osobní život, ambice, sny, vůli na sobě pracovat a naději na zotavení. A věřím, že toto vše je možné – že se jednou uzdravím. Schizofrenie je vážná nemoc, ale dá se z ní zotavit; hlavně když máte štěstí na odborníky a na změně pracujete. Schizofrenici jsou lidé jako my a také se snaží a chtějí žít dobrý život. Jen mají jinou startovní čáru, a proto si zaslouží respekt. Nezapomínejme na to.
Foto: Pixabay
