Jsem krásná. V klidu, vestoje, sama a statická rozhodně. Jenže foťák si to nemyslí.
Jsou lidi, co vypadají hezky přirozeně, jejich tělo má na fotce všechno správně, někdy i líp než ve skutečnosti. Boky mají široké akorát, nožka působí nenuceně sexy, není jim vidět do nosních dírek ani jim nevyběhne kus špeku na břiše, vlasy mají ležérně sčesané a spodek těla jim nepřetejká k sousedům. Výrazem navozujou světovej mír, a kdybyste fotili dál a sestavili z toho leporelo, byla by to krásná studie s kulisou, partnerem nebo se živly. Jim nikdy nesvítí slunce do očí nebo divně do podpaží, neleze jim prádlo, nemívají blbým úhlem ucho větší než hlavu, nerosí se ani nepotí. A když se mají cvaknout v podzimním listí nebo mezi plátky růží, snímek jednoduše ovládnou a nikdy z toho nevyjdou jako trpajzlík v posledním tažení mezi chroštím.
Měla bych se jich zeptat, jak to dělají.
Internet je plnej rad, jak v několika desítkách kroků vypadat, že žádné kroky nepodnikáte a takhle božsky jste se už narodili. To nemůžu sloužit, protože jakmile se začnu patřičně sochat, fotograf během čekání vyměkne a zachytí přesně to, co jsem se snažila skrýt. Když už stojím nebo sedím tak, jak chci, přiběhne někdo další, chňapne mě za rameno nebo kolem pasu. Rázem trčím nohama v jednom směru, trupem v dalším a hlavou někde mezi, v nejhorším případě kamarádce na rameni, čímž šikmej efekt dokonale dorazím. Zatímco ona vypadá, že jí na tělo něco upadlo a parazituje to na její kráse, já evokuju rozviklanou zarážku na knihy. A největší šou je ve chvíli, kdy sešlost fotí několik lidí naráz, takže někde mám super nohy, jinde šaty, onde hlavu, ale dohromady to důstojně neposkládám nikde.
Říct, že za to může obrna, by se asi šiklo, ale není to tak úplně pravda. Diagnóza zařídí obvykle dost divoké držení těla, nesoulad mezi jednotlivými částmi a všudypřítomné napětí. Doteď nechápu, že spastici nestojí modelem nebo nedělají kaskadéry, protože se svým tělem dokážou věci, co příroda fakt nezamýšlela. Neznám nikoho jiného, kdo umí stát nakoso při pohledu ze všech úhlů (ano, zleva, zprava, zepředu, zezadu, seshora i zdola), kdo dokáže na momentce vypadat, že odchází středem i do stran, a kdo na fotkách z tříhodinové oslavy projde vizuálně všemi fázemi těhotenství, protože bedra bude cvičit zase až ve středu. A zatímco celebrity pro efekt tasí něco málo z rozkroku, nás stačí zachytit v kroku.
Spíš za to můžou buď nefotogenické geny nebo hlava, chci bejt hezká asi až moc. Potřebovala bych na proceduru výrazně víc času a možná o něco méně těla. Pak by ale dokladovky a vstupní karty vypadaly úplně jinak, takže jenom tím to nebude. Tak holt vyčůrat, napít, uhladit záhyby na šatech, zastrkat podolek, očistit boty, učesat a hlavně vůbec nevědět, že mě někdo fotí. Jinak se totiž usmívám, a najednou se tlemím. Jakmile sklapnu, ptají se mě, co se stalo, a když se rozesměju naplno, děsí se, že nepřestanu. Dost často mám taky stresem rozšířené zorničky nebo rozjeté oči a do záběru mi lezou i chloupky, pihy, hrbolky, fleky a kruhy. Myslím vlastní, smrt zoomu a vysokému rozlišení, odstupte si, prosím vás.
Za ty roky jsem zjistila, že někteří se s vlastní nefotogeničností pasujou tak, že se fotí se mnou. V pořádku, já se zase ráda fotím se zvířaty nebo přírodninami, těm je to fuk. Ostatní mě přesvědčujou, že tam, kde jsem zlomená v pase a v křeči smíchu nebo kde mám kafe, půlku hlavy a torzo krku a ruky, jsem to prej celá já. Tak jo. Někdo mi říká, že případné šilhání, křeč nebo nesouměrnost vůbec nevidí, jenže co s tím, když já jo, a ruší mě, obzvlášť na pracovních fotkách? Až na akci řeknu, že se nechci fotit, můžu z toho vyjít jako ta, co se upejpá, nevěří si nebo co možná není tak úplně kompetentní, když nezvládne bejt vidět.
Houby. Chci mít vzpomínku, jenže hezkou, nenucenou a milou, prostě opak nahánění se s objektivy.
Foto: Pixabay
