Kavárnu pro zaměstnance a jejich hosty má na centrále ČEZ od ledna pod palcem spolek Revenium. Kdo na Duhovku zavítá, jistě ocení klidné prostředí, pestrou nabídku, možnost pořídit zajímavý dárek nebo se něco dozvědět na přednáškách. Taky si pochutná a ještě podpoří lidi s handicapem. Ale nic z toho by nebylo takové bez Natálie Kavuličové. Ta v kavárně zastane kdeco a hlavně jí dává šmrnc.
Naty, přijdeš mi ve svém živlu, navíc neskutečně rychlá, ty jsi snad všude!
To říkám i holkám, ať se mým tempem nenechají rozhodit, když jsou zrovna pomalejší. Jsem rychlá, protože je mi to tak vlastní a kolikrát mi nic jiného ani nezbývá. Mám cvik, stroj má dvě páky, já dvě ruce, víš co, když někam jdu, beru cestou nádobí… (Naty se usmívá) Já nejsem typ, co by do práce chodil ve stylu „pojďme spolu na jahody“, aspoň tu pak nejsou fronty. I když dneska jsem tu drahá i zadarmo, lidi jsou na školení, ale jindy bys viděla ten hukot.
Ani dneska tu není nijak mrtvo.
Myslíš? Na rozhovor jsme to trefily dobře, takovej klid je tu sotva párkrát do roka, já se skoro nudím.
Možná jsi až moc dobrá.
To všude říkej a nahlas, prosím pěkně. (Naty se rozesměje)
Klidně, až to napíšu, bude to oficiální. Spíš mi řekni…
To nechceš, já když se rozjedu…
Počkej, snažím se o nějakou štábní kulturu.
Právě jsem ti chtěla říct, že si mě musíš usměrnit.
Že tys už měla hodně kafe?
Hele, neměla, to je paradox. Od doby, co dělám tady v kavárně, piju kafe mnohem míň. Dřív padlo klidně pět kafí denně, dneska si dám jedno doma a jedno možná tady, na víc není čas.
Jak zvládáš odolat sladkému, co máte v nabídce?
Nezvládám, klidně se cpu, není to snad vidět? (Pozn. red.: Není, s konzumací možno přitlačit) Máme tu třeba výborné kynuté koláče nebo skvělé plněné croissanty s čokoládou, na které jsem si naučila lidi chodit a které můžu doporučit z vlastní zkušenosti. (Naty se usmívá) Někdy tak řeším oběd, protože na polední pauze vedle v jídelně bych si stejně pořád říkala, jestli to tu šlape, nevypla bych se.
Máš už profesionální deformaci?
Myslíš, jestli si dokážu vychutnat kafe i jinde? Nedokážu, protože jinam se vůbec nedostanu. Ale když už náhodou jo, rozhodně nikomu nekoukám pod ruce. Ve volnu nikam nechodím s tím, že to tam cíleně omrknu, nechávám lidi žít, chci jen dobrou kávu a tu si i užiju. A když je k tomu ještě piňa colada… (Naty se rozesměje)
Vážně tu jsi od rána do večera?
Někdy ti mám pocit, že i dýl. (Naty se rozesměje) Dojíždím z městyse od Mladé Boleslavi, abych ráno všechno stihla a v klidu obstarala, vycházím z domu před tři čtvrtě na pět, a když nezavírám, jsem zpátky za dvanáct hodin a něco. Když jo, vracím se kolem čtvrt na osm. V pátek mám většinou možnost dodělávat administrativu z domova, to je tu s holkama Kryštof. Občas totiž musím posílat i nějaká tisková data nebo reagovat na mejly a z metra nebo z jedné nohy v autobusu to fakt není ono.
Tak to je nálož. Co tě tu drží, když kavárny jsou i jinde a blíž?
Jsem komunikativní, taková trhovkyně, hodně dám na přátelské vztahy. Samozřejmě vím, co se sluší a jak se chovat, ale zas kolem nikoho nechodím po špičkách a myslím, že to tak baví i zákazníky. Kravaťák nebo ne, vím, komu maturují děti, kdo byl kde na dovolené, chci, aby se tu všichni cítili normálně nebo jak to říct.
(Do kavárny právě přijde větší hlouček, a protože je kolegyně právě někde vzadu, Naty se zvedne, odběhne za pult a zavelí: „Jako u doktora, pořadí určuje lékař, takže pánové dají dámám přednost, děkujeme.“ Během pár desítek vteřin přijme a zařídí několik objednávek, osazenstvo se přitom evidentně dobře baví.)
Teď je mi líto, že nemám místo diktafonu kameru, krásná scéna.
A proto tu jsem. Čtrnáct let doma s dětma se na mě dost podepsalo, asi si to pořád vynahrazuju. (Naty se usmívá) Dlouho jsem byla žena v domácnosti i jinde, i když jsem zrovna neměla muže, byla jsem sama za sebe a hodně cestovala. Po dvou dětech jsem místo třetího už chtěla do práce, což mě stálo manželství. Ale můj exmanžel mě propojil s Hankou Potměšilovou, která mi coby nezaměstnané a skoro nezaměstnatelné dala šanci, jupíjé! Ale tehdy mě k ní nabíral někdo jinej, tlačenka to nebyla, to pardon. (Naty se usmívá)
Ani by mě to nenapadlo.
I v Reveniu jsem dlouho zařizovala hlavně produkční a kancelářské věci. Když jsem pak chtěla zvýšit úvazek, nabídli mi tuhle pozici. A stejně si myslím, že na mě byli domluvení, počítali s tím, že chci u všeho být. (Naty se usmívá) Napiš, že jsem Columbo a odhalila jsem je.
Zpívat a rozmazlovat dovoleno
Co všechno máš teď pod palcem?
Všechno! (Naty se usmívá) Od pohovorů, přes výběr dodavatelů a výrobků, dopravy i nacenění zboží až po obsluhu a zajištění jednotlivých směn.
Dobře, možná by bylo rychlejší se zeptat, co neděláš. Takže si nepražíš kafe a nevozíš si ho a tomuhle baráku taky zatím nešéfuješ.
To ne, od toho jsou tu jiní. (Naty se rozesměje) Mě bys v autě na silnici potkat nechtěla, ani s kafem ne.
Počkej, když neřídíš, tak jak přivezeš zboží?
V modré IKEA tašce přes rameno. Před čtvrt na sedm jsem s ní ráno v pekárně, tam vyberu, co je potřeba, běžím sem, všechno otevřu, rozsvítím, připravím zboží do vitrínek, rozjedu kávovar a myčku, abych stihla otevřít. Když to jde, odběhnu ještě před obědem pro koláče, na které jsem si tu lidi naučila, jinak mi sem podle domluvy vozí ještě jeden zelinář oloupané ovoce do freshů a z jiné fajn cukrárny minizákusky.
Kolik věcí jsi už donesla naplacato?
Pár určitě jo, náplň mít mimo štrůdl fakt nechceš, takže se to naučíš rychle. (Naty se usmívá)
A podle čeho vybíráš, co bude v nabídce? Máš nějaký fahrplan?
Nemám, a to je dobře. Vybírám podle toho, co chutná mně, aspoň to můžu s klidným svědomím doporučit. Ze začátku to tu bylo jinak, ale zákazníci se ošívali a přišlo jim to drahé, tak jsem se do toho jako správná praktická žena vložila a chytlo se to, musím se pochválit. (Naty se usmívá) Byl to trochu pokus-omyl, danej i tím, že kavárna tu ještě před námi fungovala s jinou nabídkou pod jiným provozovatelem, ale to si už taky sedlo. Lidi už tím pádem dávno nechodí na vajíčka a pomazánky, ale třeba právě na ty koláče a croissanty.
Mám kacířskou otázku, co kdyby fakt chtěli ta vajíčka?
Tak si tady v budově skočí do jídelny, tam tahle svačinová nabídka normálně je.
Je kavárna jenom pro zaměstnance?
Ano, pro ně a jejich návštěvy, běžně se sem z ulice nedostaneš. Jsou tu taky neformální školení a přednášky o zdraví, někdy tu je i ochutnávka nebo ukázka výrobků, co pak máme v nabídce.
Koukám, že tu je vystavené i něco z e-shopu Revenia. Jde to na odbyt?
A víš, že i jo? Někdy víc, jindy míň, ale je fajn to tu takhle mít na očích, vždyť třeba skleničky nebo balení kávy Naturpark 12 jsou moc hezkej dárek. Máme tu i věci, co se dávají do vánočních balíčků.
Jak se tady vlastně s holkama střídáte?
Máme otevřeno od pondělka do čtvrtka od půl osmé do čtyř, v pátek a ve dnech před státním svátkem od půl osmé do dvou. Holky chodí na čtyři hodiny. Ráno jsem tu já a se mnou do dvanácti jedna kolegyně, všechno je ode mě komplet připravené, takže je to hlavně o tom nebát se stoupnout si za kávovar. Odpoledne jsou tu pak společně dvě kolegyně od půl jedné do zavíračky a mají k tomu půl hodiny na úklid. Já sice někdy zůstávám až do večera, ale většinou je zavírání na nich.
A to je záměr, že je to výhradně holčičí záležitost? To aby se sem Kryštof skoro bál.
To mě doteď nenapadlo, a možná… (Naty se zatváří tajnosnubně, jen nevím, jestli stran kolegyň, nebo kolegy, a pak se rozesměje) Ne, jasně že ne, prostě to tak při pohovorech vyšlo. Důležité je mít do práce chuť a chodit včas, všechno ostatní tě tady naučíme, ona je to v podstatě taková baristicko-aranžérsko-procházková činnost, protože připravuješ kávu a kromě toho roznášíš jídlo a sbíráš nádobí, co pak dáváš do myčky. Kasírovat taky není podmínkou, nutné nejsou ani žádné kurzy nebo předchozí zkušenosti.
(Je potřeba předat směnu, nastupuje tedy i kolegyně Iveta, která Natálii v mnohém zastane a od prvního července je oficiálně její pravou rukou. Na dotaz, jak se jí s Naty pracuje, odpovídá při přípravě kávy: „Chce všechno stihnout a všem vyhovět, je neuvěřitelně rychlá, sdílná a stejné dobračisko jako já.“)
Vědí zákazníci, že je obsluhují i lidé s handicapem?
Jestli jo, tak to pro ně evidentně nehraje zásadní roli, nezaznamenala jsem, že by někomu někdy něco výslovně vadilo, když nepočítám takovou tu provozní netrpělivost některých externích návštěv. Ale platí to i naopak, nechodí sem určitě jenom proto, že to je právě takhle. (Naty se usmívá) Víš co, my si sedneme, jako že na sebe slyšíme a vycházíme spolu, odpolko už skoro zpíváme (Naty se rozesměje), takže zákazníci si toho cení, rádi se sem vracejí a nijak nás nehoní. Občas pošlou i pochvalu a toho si moc vážíme.
Takže se pak rozdávají medaile a kulaté sušenky?
To zatím ne, jsem prostě k nezaplacení. (Naty se usmívá) Když jsem zrovna schopná vnímat a neběhám jako blázen, tak si na chvilku sednu a jen tak poslouchám. Vůně kávy, lidi, to prostředí tady celkově je prostě moc fajn. Taky umím dělat pod tlakem, to je výzva, ale když takhle jedeš několik dní v kuse, protože třeba někdo vypadne, tak to fakt nechceš, to už lezeš po čtyřech. Mně ráno nevadí brzo vstávat, ale pak se stejně budím i o víkendu a taky chodím spát v devět a v devět nula tři už tvrdě spím.
Nestýská se ti někdy po poklidném kancelářském životě?
Stýská se mi po vás. I když občas se s někým potkám, s účetní Pavlínkou nebo s Ivanem a Hankou z Mělníka, aspoň že tak.
Co by ti v tom kalupu pomohlo?
Tak kafe není jediná droga, že jo. (Naty se rozesměje a ti, co nás kolem slyší, si hned poťouchle přisadí) Ale to nemůžu říct, kdo nezná můj humor, ten by mě mohl vzít vážně. Pomůže mi třeba nějaké to volno, klidně zvládnu celej den v posteli koukat na Netflix nebo si dát od přítele jen tak něco uvařit a víc se nezapojovat. Otočit to a nechat se pro změnu rozmazlovat se holt taky musí umět.
Foto: Naty Kavuličová
