Blýská se na lepší časy. Alespoň u mě. Nedávno jsem si oblíbila jednu metaforu pro život, kterou na svém instagramu sdílela má oblíbená německá cvičitelka: člověk je jako oceán; má své vlny, kdy je jednou nahoře a jednou dole, ale to, co ho skutečně definuje, je velikost a hloubka oceánu. Toto podobenství se mi moc líbí. A nejen proto, že miluju vodu. V poslední době jsem zkrátka zažívala tu „spodní“ část oceánu; a musím říct, že velikost a hloubka v tom prožitku byly taky – jen v poněkud negativním smyslu. Ale nestalo se mi to poprvé, takže jsem k situaci přistupovala s větším klidem než kdysi. Zkušenost mě naučila, že člověk prostě musí zatnout zuby a vydržet. Protože nejeden psycholog vám řekne, že vše (nejen) v naší duši je pomíjivé: to znamená, že vše hezké i ošklivé jednou odezní. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Jeden den jsem překonala tlak na hrudi a nepříjemné myšlenky a vyrazila ven s kamarádkou. Od té doby se cítím lépe.
Nutno podotknout, že mé špatné období mi nepřineslo pouze úlevu, když se začalo blýskat na lepší časy, ale něco mi řeklo i o sobě samé. Přiznávám, že jsem byla vždycky poněkud skeptická k tvrzení lidí v krizi nebo nemoci, že jim jejich špatná zkušenost „něco dala“; přišlo mi to jako slabá útěcha, namlouvání si planých nadějí… Vždyť přece vážná nemoc je vážná nemoc, říkala jsem si, na tom nic prospěšného není. Co mi ovšem má duše říká nyní, kdy tlak na hrudi a špatné myšlenky odezněly a já se konečně mohu svobodně nadechnout? Rozhodně musím svůj postoj ke krizi přehodnotit. Špatné období beru jako příležitost uvědomit si příčinu bolesti, jizvu v životě, kterou je potřeba zahojit. Ještě před rokem bych si při čtení takových slov klepala na čelo, ale teď vše vidím jinak. Učím se být všímavější ke svým potřebám, smířlivější ve vztahu k neúspěchu, srovnávání, sebezpytu – zkrátka hotová psycholožka!
Učím se, že důležitá je cesta, ne cíl, a když něco nevyjde, nedefinuje mě to jako osobu, neznamená to životní katastrofu. Protože jak říká německá cvičitelka ve zmíněném podobenství o oceánu: to, co z nás dělá lidi, je náš potenciál, motivace, tužby – ne aktuální výsledky, které navíc vždy nemůžeme ovlivnit. Tato slova mi připomínají mindfulness, k němuž si opakovaně nacházím cestu a – byť ne moc úspěšně – respektuji tuto techniku jako praktickou a účinnou pro ty, kteří k ní mají vlohy. Řeklo by se, že jako psycholožka k ní budu mít blízko, ale jako velkého introverta, který je rád pohroužen do sebe, mě metoda všímavosti a soustředěnosti na sebemenší nuance okolního i vnitřního světa spíš znervózňuje. Když už zde zmiňuji cvičitelku, zmíním i svůj vztah ke sportu – taky mi více vyhovuje dynamičtější pohyb a posilování než třeba jóga, ta je příliš pomalá, dává prostor mým špatným myšlenkám. Paradox, že? S trochou narcismu se mi na ústa dere přísloví: tichá voda břehy mele. To jsem asi já. A jako se oceán blyští světlem, když na něj svítí slunce, i já začínám sama sebe vidět z toho lepšího úhlu pohledu. Doufám, že mi to vydrží co nejdéle.
Foto: Pixabay
