„Marie je taková přeexponovaná ve všem, co dělá,“ napsala o mě kdysi v diskusi jedna osobnost populární v mé sociální bublině. Podobné nálepky jsem si vysloužila už mnohokrát: jsem hysterická, přecitlivělá, všechno moc řeším, měla bych prostě vypnout internet a jít se projít. To se lehko řekne. Ačkoliv procházka v přírodě je rozhodně skvělá věc, nastavení mého mozku vypnout nedokáže – a upřímně, ani bych nechtěla. Vždycky budu bojovat za ty slabší, znevýhodněné, za kohokoliv, komu se děje nějaká nespravedlnost. A to i přes všechny komplikace, které mi to v životě způsobuje.
Donedávna mě však nenapadlo řešit, proč vlastně taková jsem a jak je možné, že věci, které mi přijdou zcela přirozené (třeba nebýt rasistická či homofobní), většina lidí nechápe. Při přípravě článku o lidech, kterým bylo až v dospělosti diagnostikováno ADHD, na toto téma sice řeč nepřišla, ale jejich příběhy se tomu mému podobaly až příliš nápadně. Když jsem pak zjistila, že jedním z častých rysů u lidí s ADHD je i výrazný smysl pro spravedlnost, byla jsem doma.
V běžném životě se tato vlastnost projevuje tak, že nás prostě víc než ostatní ovlivňuje jakékoliv (reálné nebo domnělé) nefér zacházení. Máme na něj také silnější emocionální reakci, které se může projevit i v chování, například výbuchy vzteku nebo zvýšenou nervozitou. Je pro nás složitější odpoutat se od křivd z minulosti, často o nich přemýšlíme a cítíme silnou touhu je napravit. To všechno se přitom týká nejen věcí, které se dějí nám osobně, ale i ostatním. A protože nespravedlnosti je na světě spousta, nemáme pak kvůli tomu chvilku klidu.
V praxi to třeba znamená, že cítím vlnu bezmocného vzteku, když si ve zprávách přečtu, že z Afghánistánu naše vláda vypravila poloprázdné letadlo, ačkoliv se ze země snaží dostat tisíce lidí přímo ohrožených na životě náboženskými fanatiky. Podobné pocity snad má každý, kdo má základní lidskou empatii, jenže moje reakce je prostě silnější a vypjatější. Mnohdy tak bývá překážkou v běžném fungování. A aby to bylo ještě „zábavnější“, podobný vztek mám třeba, i když mi někdo sní pochutinu, na kterou jsem dlouho měla chuť. Neurotypický člověk by nad tím mávl rukou nebo se zasmál a šel si to znovu koupit; já to prostě tak lehce odbýt nedokážu.
Jak to udělat, abych se z toho úplně nezbláznila? Na to se snažím přijít celý život s většími či menšími úspěchy. Mnoho si například slibuji od oficiální diagnózy a možné medikace. Kromě toho pomáhá například omezit přísun katastrofických zpráv a soustředit se místo toho na věci, které aspoň trochu ovlivnit dokážu. Lidem v Afghánistánu bohužel nepomůžu, ale můžu třeba ve volbách zvolit jiné politiky, kteří se v podobné situaci snad zachovají lépe. Do té doby nemusím znát nejnovější zprávy o čerstvém vývoji a o nových hrůzách, které se tam dějí. Čím méně se budu vysilovat sledováním věcí, na které nemám vliv, tím víc energie mi pak zbude na ty druhé.
A když už mě něco silně zasáhne, je důležité dovolit si své emoce prožít a otevřeně o nich komunikovat. Ničemu nepomůže vyčítat si, že se zajímám o věci, o které by se podle mě měli zajímat všichni. Jak už jsem psala v článku o pozitivním myšlení, neznamená to nesnažit se negativní emoce nijak korigovat – jen netrestat sami sebe za to, že nám vadí, když se děje něco špatného, a vědomě s tím pracovat. Zamyslet se třeba nad tím, jak můžeme ke zlepšení situace sami přispět. A konečně je dobré taky snažit se najít bezpečné místo, kde můžeme své frustrace ventilovat, aniž by nás ostatní soudili a označovali za „přeexponované“ hysterky. Hysterky jako my jsou totiž potřeba, protože bez nich by nedošlo k žádnému společenskému pokroku a napravení jakékoliv nespravedlnosti ve společnosti. Být přecitlivělí prostě nemusí být vždy na škodu, když to vezmeme za správný konec.
Foto: Pixabay
