Vřítila jsem se za roh, mám to za pár. Designové ántré je na hlavu, připadám si jako v zrcadlovém bludišti. Zatnu zuby, jenže dámy jsou za turniketem, smůla.
Zacouvám zpátky do chodbičky, kde je úklidová místnost, přebalovák a bezbariérová toaleta. Všechno neproniknutelně zamčené, ale ne na euroklíč, asi aby měla obsluha přehled, kolika lidem s handicapem se chce v nákupáku čůrat. Vzorně zazvoním na označenej zvonek, zaparkuju se na lavičku a dám nohy křížem. Po dvou minutách přijede trochu bezradná maminka s kočárkem. Mačkám tedy znova a modlím se, aby obsluha slyšela.
Možná slyšela, ale nedbala.
Když se ani po čtvrt hodině kromě křečí v podbřišku nic nedělo, zvedla jsem se a šla zabouchat na management centra. Pánové naštěstí pochopili a jali se odemykat, i když se opatrně ujišťovali, jestli opravdu trvám na téhle toaletě. Měla jsem co dělat, abych nezařvala, že fakt potřebuju jakejkoliv záchod, ať mě klidně přehodí přes turniket na pány, jestli vozíčkáře chtějí demonstrativně nedotčeného. A když bylo všechno odbyté, vystřídala mě paní s koštětem a kýblem, protože „ono nám to jaksi nesplachuje“.
Jo, Velký Bratr tě vidí, zkoumá a ještě po tobě uklízí, to fakt chceš.
Zdánlivě nenápadný zážitek dobře ilustruje stav mís v Čechách. Nějaké služby tu jsou, vychytávky taky, ale dohromady to nelícuje. Zdravej zákazník vidí piktogramy, zámky, zvonky a nechápe, co bysme ještě chtěli. My vidíme turnikety, nevyužité euroklíče a neustálé doprošování. Jako dospělá nemám vůbec chuť někomu hlásit, co se mi chce, a prokazovat, na co mám nebo nemám nárok. Jediné, co mám, je plnej měchýř a zkušenost, že turniketem prostě neprolezu, a musí mi být jedno, co si o tom kdo myslí a jak to vypadá.
K záchodům často vedou schody, stupínky, zábrany všeho druhu, kódy nebo klíče na řetězu s tvárnicí (to není sranda, ale zkušenost z jedné nemocnice). I bezbariérové toalety jsou plné mrtvých koutů, divných košů, obřích umyvadel a nesmyslně trčících baterií, válí se tam po zemi papír a vybavení uklízeček, splachování je často na štíru, mýdlo nebo dezinfekce tam nejspíš nikdy ani nebyly, na rozdíl od dalšího zrcadla. SOS šňůrky nebo tlačítka jsou kolikrát absolutně mimo dosah.
A teď co? Má pak návštěvník, co wc slalom zdárně přežije, jít a stěžovat si? To bude za frustrovaného a remcajícího invalidu. Nebo se má odporoučet, získat trochu odstup a teprve pak jednat? Nemohlo to být tak zlé, když se k tomu vyjadřuje se zpožděním a ještě jako první a jedinej. Nebo druhá strana přitvrdí a zkusí, že placení a různá zamykací opatření jsou pro zákazníkovu bezpečnost, všichni ostatní to pochopili, tak proč on ne? No protože on jinou možnost nemá, je na přístupnosti oněch míst dost závislej, na bobeček za buk nebo o patro výš si holt neodběhne… Nejspíš to nechá být, protože život je krátkej a taky musí zmizet, než se mu začne chtít znova.
Ať tak či tak, bohužel se mi opakovaně potvrzuje, že je to jedno. Žádnej velkolepej bojkot obchodu se kvůli nevyhovujícímu zázemí zatím nekonal, jinak by tolik krámů a veřejných budov nemohlo jet stejnej styl, navíc lidi s handicapem nejsou braní za zásadní kupní sílu. Ke všemu je to jenom záchod, tady u nás v Disneylandu máme přece mnoho jiných důležitějších, dražších a luxusnějších věcí, co stojí za útratu a za pozornost.
Myslíte?
Foto: Pixabay
