Cesty plné dobrodružství a překvapení #nakolečkách

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Mohlo by se zdát, že taková cesta vozíčkářky, například do zaměstnání, je všední a nudná. Nikoliv! Mnohdy je tomu právě naopak…

Každé ráno vyrážím do práce a čekám na autobus, kde zuřivě mávám na řidiče, aby mě nepřehlédl, což se ovšem stává velice často. Lidé si totiž nevědomky stoupnou přímo před mé zorné pole, já nejsem vidět, takže je celé mé snažení zbytečné. Musím je pak objet, aby mě řidič vůbec zaregistroval. Ale budete se divit, jsou i tací, kteří ochotně vystoupí, i když nemávám a čekám na jiný spoj.

Řidiči se dělí do dvou kategorií podle obsluhování plošiny. ,,Bručouni“ jsou naštvaní, že od nich potřebuji pomoct, a dávají to najevo hlasitým třísknutím plošiny o chodník a brbláním pod vousy. ,,Laskavci“ se na mě naopak hezky usmějí a popřejí krásný den. Ty mám moc ráda! ☺

Občas se stává, že řidič zastaví daleko od chodníku, takže je plošina nepoužitelná, nebo se nedá sklopit vůbec. Případně od ní nemůže najít háček a pak jen poznamená: „Počkejte si na další, slečno“. Pro většinu lidí bývá velké překvapení, že po nástupu potřebuji s vozíkem zaparkovat, nejlépe na vyznačené místo, které nelze přehlédnout. Vždycky mě však zarazí, když lidé blokující místo pro vozík stojí bez hnutí a tázavě na mě koukají, dokud jim nevjedu na nohy. Poté uskočí a já mohu zaparkovat. Pro nás vozíčkáře je obvyklé, že lidem koukáme do pasu, takže se nám mohou jevit jako obři.

Cestování vlakem má také svá úskalí. Zatímco u autobusů je plošina rychle dostupná, u vlaků si ji musím objednat 48 hodin předem. Vystavuji se však riziku, že během těch dvou dnů začne třeba pršet a počasí si už neobjednám. Někteří strojvedoucí či průvodčí navíc s plošinou neumějí zacházet, ta se zasekne, a abych mohla nastoupit, musím s pomocí personálu překonat velkou mezeru mezi nástupním chodníkem a vlakem, což bývá velký adrenalin.

Zážitky mám i z cest metrem, kdy také překonávám mezeru mezi nástupištěm a soupravou, a to především na  lince B. Několikrát jsem už pro větší bezpečnost žádala neznámé spolucestující, aby mi pomohli naklopit vozík dozadu, ale to musím vydat instrukce velmi pohotově, takže se u toho zapotíme. Proto vítám zřízení nakloněné roviny u téměř každé stanice metra, takže mohu nastoupit bez cizí pomoci. Tím si logicky připadám mnohem samostatnější. Dalším pozitivem je budování výtahů místo plošin, které zdržovaly, když někam spěcháte. Po celou dobu jejího používání jste totiž museli držet tlačítko, které po přemlouvání fungovalo na druhý nebo třetí pokus, a tak vám z toho málem upadla ruka.

Když neznám cestu a bloudím, setkávám se u spoluobčanů většinou s neochotou a přehlížením, proto piluji angličtinu, abych se mohla obrátit na cizince. Doprava má zkrátka stinné i světlé stránky a lidé jsou různí…

Foto: archiv Alžběty Jelínkové

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Alžběta Jelínková

Alžběta Jelínková

Od narození mám velkou výhodu: jsem na vozíku ve škatulce dětská mozková obrna vylepšená křečemi. Na mém elektrickém povozu mě nebolí nohy od chození a vozík je výborný prostředek k seznamování. Například když zapadnu do sněhu nebo když mám pláštěnku v obličeji a ujíždí mi autobus. Zajímavostí mého hlubokého vnímání je, že si na vozíku připadám, jako když běžím maraton, ačkoli stále sedím. Mám nutkání používat nohy. Výhodou mé škatulky bylo i to, že jsem se během studia na obchodní akademii mohla nechat nosit na rukou do schodů. Můj „nosič“ byl velmi pohledný a sympatický spolužák, užívala jsem si to celé čtyři roky. Kromě zamotávání se do pláštěnky a nošení se na rukou je mému srdci blízké plavání, návštěva divadla, zlepšování kondice, možnost někoho rozesmát, a to nejraději na svůj účet.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!