Vyhazuju baterky a zdechlou nabíječku a hele ho! Na kontíku je jeho fotka, že prej za kilo odpadu půjde kačka jistý organizaci. Sice to už dávno není aktuální, ale podobizna mu na heavy metalu zůstala.
Střih. V jednom článku poměrně rozšířeného média si slečna s pohnutým osudem posteskne, že nemá na novou elektroniku. Vzedme se vlna solidarity, lid pozotvírá šuplata a krabice ve sklepě a pošle k novému užití kousky, co mu bylo hloupý natvrdo vyhodit. Slečna je rázem bohatší o několik mobilů, foťáků, možná i nějakej ten komp, a web se plní hýkáním nad prostou sounáležitostí a chutí pomáhat.
Střih. V tělocvičně se vyhlásí sbírka na azylový dům pro maminky s dětma. „Počkej, měli jsme doma ten kabát z chalupy a starší bačkory, a Rambo taky nerozdrbal všechny hračky, tak je tam dáme, ne? A myslíš, že jim bude vadit na bodýčku flek od mrkve?“
Střih. Asi jsem hnusnej cynik. Asi určitě. Ale zaměňovat charitu s úklidem mi fakt nelícuje.
Když máte firmu na odvoz odpadu, moc možností se procítěně rozmáchnout není, přesto spojit handicap se šrotem je mírně na pováženou, nadto s matematikou typu halíře za talíře. Ale nevidím do toho a beru, že někoho ten několikanásobnej smysl (vytřídím a ještě pomůžu) potěší. Jestli se v té době běhalo k popelnicím s lepším pocitem, nebo se dokonce začalo třídit o to víc, tak teda cajk.
Mě ale nesmírně dráždí ta podvědomě posilovaná škála, vidíte ji taky?
Je to nový, krásný a užitečný. Je to krásný, užitečný a používaný. Je to užitečný a jetý. Je to starý, možná trochu rozbitý. Je to zralý na vyhození, nebo na charitu. Auvajs.
Mrzí mě, že charita se často pojí se zbytky, s něčím, co už neslouží, ale co se pořád dá patřičně vydojit.
Slečna získá uleželej foťák, iks let starej a bude vděčná. Maminka dostane mírně používanou hračku nebo odrbanej svetr a bude vděčná. My se zbavíme krámů a jedeme vzorec „já už to nechci, ale pro tamty je to pořád dobrý dost“.
Dělám to taky, mám doma věci, co nakonec posílám dál. Sadu fixek, co mě dostaly v obchodě, ale pak jsem s nima kreslila jednou. Třetí šedivej svetr koupenej v patřičně šedivý náladě. Úplně nový tričko od člověka, co mě zklamal. Sukně, která mě už neba. Notýsek s divnou kresbičkou na obalu. Plastovej cedník. Nevhodnou rtěnku a vůni. Pomazánku s fenyklem. Haldu časopisů, co by si možná taky někdo rád přečetl. Krásný knížky.
Těší mě představa, že někomu udělá radost něco, co by u mě jinak už jen leželo nebo se nepoužívalo. A baví mě takový věci dostávat. Ale taky vím, s kým do toho můžu jít, kdyžtak se ptám: „Užijete to? Neurazí vás to? Vážně chceš patnáctej lak na nehty? Fakt tě neruší, že jsem to otevřela a ochutnala? Jen mi to dej, mě nevadí, že je tomu deset, hlavně, že je to od tebe…“
Jenže to je koloběh, ne charita.
Charita je umožnit nebo nabídnout někomu to, co chce nebo potřebuje, ne mu vecpat něco, co já nechci.
Možná to v pár situacích splývá, ale nemělo by, ne tak často a samozřejmě.
A o to míň u popelnic.
Foto: Pixabay.com
