Někdo by se mohl při doporučení „CHOVEJ SE JAK ALPSKÁ KRÁVA!“ urazit. V mých textech či doporučeních hovořím často o tom, že si máme říkat, KAM to naše úsilí má směřovat. Neříkat si, co NEchceme, aby bylo, co si NEpřejeme. Mnozí lidé takto nastavení pak často zažívají velká zklamání. Já se také musela učit říkat JAK si přeji, aby to bylo. Také se mi to postupně plní jako jim, jen u toho zažívám pocit štěstí, pocit návratu sama K SOBĚ.
Při loňské léčbě cytostatiky jsem musela zrušit společnou dovolenou s mým sourozencem v alpské přírodě, na kterou jsem si pořídila zbrusu novou horskou obuv. A drahou. Dovolila jsem si na sobě nešetřit. Pořídila jsem si kvalitu.
Dovolená v Alpách se nekonala, ale boty v krabici byly. Mohlo mě to naštvat. Mohla jsem nadávat nad vyhozenými penězi. Náš život však není jen o splněných CÍLECH. Štěstí přichází mnohdy jako vedlejší produkt, když se něčemu věnujeme jakoby nic. Když si užíváme té CESTY, která sice na vrchol směřuje, ale mnohdy ho nemusíme dosáhnout. I CESTA je totiž CÍL.
Abych nebyla moc smutná, obula jsem si jednoho večera vysoké boty do hor, vzala nové hůlky a vyrazili jsme s manželem večerním sídlištěm. Taková malá procházka. Já tehdy ani moc chodit nemohla. Spíš jsem se to zase učila.
Ale jak hovoří dr. Martin Pospíchal na webu linkos.cz o vlivu naší psychiky na lidskou imunitu a rovněž o příznivém účinku pobytu v horách, živila jsem v sobě NADĚJI, že snad někdy. Tak alespoň Krušné hory, tam je také krásně a účinek na imunitu se musí dostavit!
Letos, kdy jsem opět prošla náročnou léčbou cytostatiky, která u mě mají jistý příznivý účinek na metastázy, jsem však dala svým botám možnost vyzkoušet alpský terén! Ale nevyrazila jsem se zdatnou částí rodiny pokořit třítisícovky, zůstala jsem ten den na chatě, že se budu „placatit“ v prostoru našeho vysokohorského ubytování. V krásném okolí, i tam dýchat horský vzduch. Jenže pár set metrů pod chatou u uzavřené lanovky polehávaly na louce krávy. Alpské krávy. Pěkně rostlé, s nádhernýma očima, vychutnávaly si odpočinek po pastvě. S gurmánským výrazem sobě vlastním přežvykovaly a nenechaly se rušit. Občas se nějaká přemístila. Pokud to byla ta s velkým zvoncem na krku, zazněla po okolí kouzelná melodie tvořená zvonkohrou.
Přálo mi počasí, spolu s vrcholky Tauernských Alp vytvořilo nádheru, jež se rozhostila i v mém srdci a duši. V jednu chvíli se objekty mého pozorování zvedly a začaly se přesouvat. Nahoru. Do těch „krpálů“, do stoupání, které by i leckterou lidskou bytost odradilo. Postupovaly pomalu, za zvuku zvonů, tu se zastavily, něco spásly, vybraly si mezi oblíbenou krmí a nádherně pestrou paletou alpských květin. Neremcaly, nebučely, neskuhraly, prostě BYLY. A přitom se dostávaly do stále vyšších poloh. A já šla též, občas je pozorujíc. Mým cílem bylo být venku. Šla jsem po cestě k vrcholku, kam směřovala lana lanovky. Ještě kousek, jako ty krávy. Občas jsem se na prudkém kopci zastavila, vědomě dýchala do břicha, zklidnila tepovku, pokochala se přírodou, vyfotila místní skalničky, užívala si „ta panoramata“. Uvědomovala jsem si okolní krásu, která se rozhostila i na duši. Prostě jsem BYLA.
Krávy už byly hodně vysoko. Já též. „Ještě trochu bych také mohla,“ řekla jsem si. S přestávkami, abych si uvědomila tu krásu kolem. Pestrost barev a druhů květů, odlesků kamenů na cestě a kolem ní. Jen jsem šla. Pak už zbývalo jen pár metrů, za zatáčkou se schovával vrch. A mně se „najednou“ podařilo dojít až na samotný vrchol Schareck a zvádla přitom několik set metrů převýšení. Byla jsem ve výšce 2604 m n. m. Jako nic.
Neznalý věci by se mohl při doporučení „CHOVEJ SE JAK ALPSKÁ KRÁVA!“ nahněvat. Já už vím, že to je doporučení k houževnatosti, nadhledu, umět si vyhovět, občas se zastavit, vychutnávat si darů, které jsou kolem nás, postupovat pomalu, ale jistě. Mnohdy tolik nepřemýšlet, nebrblat, ale více si VĚDOMĚ VŠÍMAT. Jen to dělat. JEN BÝT! I CESTA je CÍL.
Foto: archiv Zuzky Nemčíkové
