Chrpa Krnov „přežila“ i období covidu

Petr Světlík pracoval dříve ve velké firmě a nikdy tehdy nepřemýšlel o tom, že by se měl věnovat zaměstnávání osob se zdravotními problémy. Když se v Krnově v roce 2007 tehdejší klasická chráněná dílna dostala do problémů a hrozilo, že bude uzavřena, pokusil se vypomoci.

„Paní, která chráněnou dílnu vedla, byla v obtížné situaci. Když jsem se začal zajímat o to, jak by šlo pomoct, neviděl jsem jinou možnost než vytvořit sociální podnik. Tak vznikla v roce 2008 Chrpa, sociální podnik slezské diakonie. A já jsem se musel se svými spolupracovníky moc snažit, abychom se uživili, našli vhodný výrobní program a dokázali se udržet na trhu. Popravdě musím přiznat, že kdybych tenkrát tušil, co nás čeká, asi bych do toho nešel. Na druhou stranu musím dodat, že po těch téměř 15 letech si už nedokážu představit, že bych z Chrpy odešel,“ říká v úvodu rozhovoru ředitel Petr Světlík.  

Mohl byste přiblížit historii Chrpy Krnov?

Chrpu jsme založili v březnu roku 2008. Tehdy nás bylo celkem osm, z toho bylo šest zaměstnanců se zdravotním postižením. Ze začátku jsme vyráběli produkty, na které se sociální podniky tehdy zaměřovaly. Třeba klasicky malované hrníčky. Postupně jsme přidávali i další výrobky, sledovali jsme, o co je zájem a co je v našich možnostech nabízet. Časem jsme se přestěhovali do větších prostor, otevřeli jsme v Krnově i malý obchůdek a přibývalo i zaměstnanců. Před vypuknutím koronavirové epidemie jsme už měli 36 pracovníků, lidé se zdravotním postižením tvořili devadesát procent. Prodejnu jsme přestěhovali do větších prostor, nabízeli jsme výrobky na řemeslných a dalších trzích po celé republice. Začaly nás oslovovat i velké firmy, které odebíraly především dárkové balíčky pro své zaměstnance či firemní partnery. Rozjeli jsme nejen maloobchodní, ale i velkoobchodní prodej. Postupně jsme navázali spolupráci s obchodem, který působil na pražském letišti, dodávali jsme naše výrobky i prodejcům, kteří prodávají v centru Prahy. Takže je hojně nakupovali i turisté ze zahraničí. Pořád jsme hledali další možnosti, jak rozšířit působnost naší firmy a tím i možnost nabídnout práci dalším lidem se zdravotním postižením. Otevřeli jsme další obchůdek v Ostravě. Prodejnu jsme sice měli blízko centra, ale přestěhovali jsme ji na ještě výhodnější místo na Jiráskově náměstí (Kuří rynek). Vypadá to celé možná až příliš jednoduše, ale hlavně ze začátku měli naši odběratelé často obavy, jestli budeme stíhat. Když jsme je přesvědčili, že zvládneme i náročnější zakázky, tak své objednávky navyšovali. V tom trendu bychom určitě pokračovali dále, ale přišel covid…

Pandemie koronaviru postihla celou společnost i řadu firem, které sázejí i na zdravé zaměstnance. V případě sociálního podniku to muselo být dvojnásob obtížné…

I pro nás platí, že když neprodáváte, nemáte žádný zisk. Náš podnik kromě příspěvku úřadu práce na mzdy pro osoby se zdravotním postižením žádné další dotace či příspěvky nedostává. Před našimi zaměstnanci jsem musel tehdy při vypuknutí epidemie smeknout. Když covidová anabáze začala, zaťali zuby a šili roušky opravdu s velkým úsilím. Často pracovali i déle, než museli. Nikdo nechtěl skončit a odejít na úřad práce. Bohužel, situace trvala příliš dlouho. I když nás to trápilo, museli jsme počty zaměstnanců snížit. Sice jsme rychle zareagovali a začali nabízet naše produkty přes e-shop, ale z tehdejších 36 zaměstnanců zůstalo dvacet. Bylo to velmi nepříjemné. Hlavně pro lidi, s nimiž jsme se museli rozloučit. Ale také pro nás, kteří jsme jim výpověď museli dát. Propuštění pracovníci sice dostali odstupné, ale emoce byly tehdy dost vypjaté. Museli jsme však reagovat bleskově a uvažovat nad tím, jak zajistit práci a peníze na výplaty pro ty, kteří zůstali. Rozjeli jsme e-shop a díky němu jsme dokázali přežít, postupně výrobu opět navyšujeme a v současnosti máme 25 zaměstnanců. I v tomto případě se ukázalo, že všechno zlé může být v důsledku pro něco dobré. Zaměřili jsme se na zboží, které by bylo více obrátkové. Začali jsme například nabízet sušené plody a oříšky, které však nebalíme do klasických celofánových kornoutků, ale do krásných papírových krabic s výřezy. Takže tento výrobek můžete s klidným svědomím někomu koupit jako dárek. Ani ve snu by nás tehdy nenapadlo, že prodáme více než tři tuny oříšků v takových baleních. Ale u polštářků, skleniček, hrníčků a dalšího dekorativního zboží pořád zůstáváme a přemýšlíme, jak by se daly vylepšit a byly pro zákazníka ještě atraktivnější. Spojili jsme se s dalšími sociálními podniky v našem regionu v klastru SINEC. Zkusili jsme otevřít i obchod v ostravském centru Nová Karolina. Protože však po krátké době rozvolnění došlo loni kvůli covidu opět k uzavření obchodů, museli jsme jeho provoz ukončit.  

Zmínil jste některé z výrobků, které nabízíte. O které je největší zájem a kdo patří mezi vaše zákazníky?

Zhruba 90 procent naší produkce se vyrábí ručně, malujeme tak například vzory na porcelán, sklo, dřevo i textil. Takže nabízíme například už zmíněné hrníčky, šálky na čaj, skleničky, vínovky, svícny, polštáře s pohankou a levandulí a podobné výrobky. Například i klasické chňapky do kuchyně. U každého výrobku se snažíme myslet na to, aby byl nejen praktický, ale i designově hezký. Děvčata v naší prodejně vždy dokážou vymyslet nějaký zajímavý vzor a ten pak aplikujeme i na další výrobky. Pořídili jsme si také laserovou gravírku, díky ní můžeme zákazníkům nabídnout jedinečné produkty. Laser umí řezat textil, papír, dřevo a metoda gravírování nám umožňuje přenést jakýkoliv obrázek, text i fotografii na dřevo nebo sklo či keramiku. Takové dárky s osobním vzkazem nebo fotografií jsou pro zákazníky zajímavé. Začali jsme vyrábět i lžičky ve třech velikostech, také na ně dokážeme přenést díky laserové gravírce už zmíněné obrázky či osobní věnování. V nabídce máme také dekorativní zboží pro domácnosti. Lidé oceňují, že naše výrobky jsou praktické a je na nich i něco osobního. 

Zaměstnávání osob se zdravotním postižením vyžaduje určitě jiný přístup než u úplně zdravých pracovníků. Ne každý může dělat na sto procent, ne každý zvládne všechny dovednosti, ne každý vydrží pracovat celou směnu…   

Nábor nových zaměstnanců u nás probíhá klasicky: když máme volné místo, vypíšeme výběrové řízení. Když je podmínkou třeba šikovnost a představivost při malování, tak na to místo nedosáhne někdo, kdo ji nemá. Stejně to platí například u práce na šicím stroji. I přesto, že jsme sociální živnost, musíme na sebe dokázat vydělat. Jak už jsem zmínil, dostáváme od úřadu práce příspěvek na plat zdravotně znevýhodněných pracovníků. Když hledáme nové zaměstnance, vedeme s uchazeči pohovory, abychom zjistili, jestli jde o člověka, s nímž se dá pracovat. Samozřejmě se ptáme i na to, jaké zdravotní problémy je trápí, a snažíme se pro ně najít uplatnění. U někoho jsou to třeba různé duševní nemoci, takže víme, že by u takového pracovníka nebylo vhodné, abychom ho přesouvali na jiný provoz. Dalšímu třeba nevyhovuje práce vestoje, jiný má další omezení. Ale pokud má člověk zájem o práci a zjistíme, že by mohl být pro náš podnik užitečný, snažíme se pro něj uplatnění najít. Pokud to jde, tak například našim zaměstnancům umožňujeme, aby nemuseli všichni chodit do práce ve stejnou dobu. Někdo vstává brzy, práce od šesti ráno mu nevadí, další pak přijde na osm nebo na devět a raději zůstane v práci déle odpoledne. Naši zaměstnanci mají kromě klasické půlhodinové přestávky na oběd i další kratší přestávku, případně třeba i dvě nebo tři. V těchto věcech se snažíme být vnímaví a volíme individuální přístup. Někdy je to obtížné, ale pořád vycházíme z toho, že pro lidi, kteří mají zdravotní znevýhodnění, je práce nejen zdrojem výdělku, ale i možností, aby nezůstávali sami doma a neizolovali se od ostatních.    

Už jste zmínil, že v minulosti se práce na Bruntálsku a okolí hledala velmi těžko. Hodně lidí, a nemusí to být jen zdravotně znevýhodnění, často v takové krizové situaci vyslyší nabídku různých rychlých řešení a zadluží se půjčkou. Pak se však dostávají do exekucí, insolvenčních řízení a podobných problémů…

S takovými případy jsme se v počátcích setkávali prakticky každodenně. Snažili jsme se našim zaměstnancům vysvětlovat, že vyhodit složenku či upomínku od exekutora není řešení. Problémem je i to, že lidé se v podobných situacích stydí a nechtějí se svěřit s tím, že jsou dlužníky. Řešení takových případů určitě nepomáhalo ani to, že spolupráce s exekutorskými úřady byla prakticky nulová. Ale v průběhu těch patnácti let, co Chrpa existuje, takových případů ubývá. Musím zároveň dodat, že někteří zaměstnanci k nám přišli v situaci, kdy neměli nejen pracovní zkušenost, ale velmi chatrné bylo i jejich sociální zázemí. Sledovat, jak se vám takový člověk postupně díky práci a často i díky svým kolegům mění před očima a začíná na sebe dbát, to je pro nás ohromně povzbuzující. 

Ještě jsem nezmínil, že váš sociální podnik se nezaměřuje na zaměstnávání osob s určitým zdravotním postižení, ale snaží se dát šanci všem bez rozdílu…

Právě to, že u nás je „mix“ zaměstnanců s rozličnými zdravotními handicapy, je určitě prospěšné. Jednak si lidé, kteří považovali svou nemoc za tu nejhorší, uvědomí, že třeba jejich spolupracovník má ještě závažnější potíže, a to vede k tomu, že se dokážou domluvit, jeden druhému vypomoct a svěřit se se svými trablemi. Pro mě je snad největším oceněním, že naši zaměstnanci, když dosáhnou na důchodový věk, nechtějí z Chrpy ani za nic odejít. Když vám pak takový člověk řekne, že tady u nás našel nejlepší práci v životě, je to ta největší odměna.

Foto: Chrpa Krnov, Petr Světlík