Vcházím do banky a ostraha zpozorní. Má proč, nosím ortézu, abych pod ní pašovala tisícovky. Já to vím, sekuriťák taky. Jakmile klesnu na beztvaré a zoufale nepohodlné sofá, protože tady se investuje a nezevluje, on má co dělat, aby nezačal leštit pistoli. A když se mě ujme pracovnice pobočky, přikvačí k ní druhá, aby se ujistila, že je všechno v pořádku. Se mnou v pořádku, jestli jako dámu v kostýmku nějak neohrožuju. Odolám nutkání postavit je obě do pozoru jenom proto, že to sama neumím. Já dát ruce vzhůru a pustit se opory, ležím hned. A vůbec, odkdy mají postižení penízky na něco jinýho než na kindervajíčka? Takže za tím musí vězet něco víc… Co na tom, že by mě coby banditu s přehledem zastavila fotobuňka nebo kabel na zemi. Nezkusíš, nevíš.

Taky máte za to, že vy si vybíráte zboží a ne zboží vás? A jste si jistí?

Poslední dobou je dost v kurzu nacpat co nejvíc věcí na centimetr čtvereční. Z obchůdků, krámů, večerek, potravin a kumbálů se tak stává něco mezi slalomem a vetešnictvím. To pak v potravinách vybíráte ponožky, v papírnictví jídlo, v pekárně sazeničky. Všude se něco válí. Kolem regálů a v uličkách jsou bedýnky a víc nebo míň vystavené tretky, věci trčí z nečekaných míst a skrblíci mají u nohou k dispozici megamegózní balení, ze kterých by vyžila menší vesnice. To se vyplatí.

Vřítila jsem se za roh, mám to za pár. Designové ántré je na hlavu, připadám si jako v zrcadlovém bludišti. Zatnu zuby, jenže dámy jsou za turniketem, smůla. 

Zacouvám zpátky do chodbičky, kde je úklidová místnost, přebalovák a bezbariérová toaleta. Všechno neproniknutelně zamčené, ale ne na euroklíč, asi aby měla obsluha přehled, kolika lidem s handicapem se chce v nákupáku čůrat. Vzorně zazvoním na označenej zvonek, zaparkuju se na lavičku a dám nohy křížem. Po dvou minutách přijede trochu bezradná maminka s kočárkem. Mačkám tedy znova a modlím se, aby obsluha slyšela.

Možná slyšela, ale nedbala.