Každý týden si tu s vámi povídám o obrně, vlastní rovnováze a nástrahách velkoměsta, jsem moudrá, vtipná, svěží a kdesi cosi. Tedy měla bych být. Miluju ten stav, kdy z čiré bezmoci vykutám něco, nad čím se u kafe smějete, debatujete nebo co vás přinutí mi napsat, na chvilku se zastavit nebo třeba někomu pomoct. Čistím si tím hlavu, rovnám myšlenky a hlavně vlastní nohy do bž a shrbená záda. A mezi námi, nepřipadám

Čas od času se mi stane, že si od nějakého kolegy novináře (naštěstí ne z Inspirante) přečtu něco o lidech, kteří „trpí“ autismem, případně mě někdo v osobním kontaktu za osobu „trpící“ autismem označí.

Nesnáším, když mezi námi musím dělat lajnu. Jenže v téhle zemi nikdo nepočítá s tím, že to malé postižené robátko jednou vyroste. Všichni se logicky snaží z dítěte vytřískat maximum. Ale pak se začnou chovat, jako by se diagnóza úderem osmnáctin rozplynula nebo se navždy zakonzervovala tak, jak právě je.