„Brouk“ slaví 30. výročí. Tolikrát už přiletěl na stránky Inspirante. Dovolte mi, prosím, dnes #nechbroukažít obléknout do rodinného kabátku. Nebude řeč o sestrách zdravotních, řádových, o krvi a nemocnicích, ačkoli pohybovat se nebudeme daleko od tématu… Takže o těch diagnózách a slzách to také bude. O pocitech a citech určitě. Vše souvisí se vším.

Všude samej samet. Třikrát hurá. Vybavuju si hlavně prvotní strach, že možná bude válka, protože proč by se tam jinak tak mydlili a dělali rambajs klíčema. Nestihla jsem si zkusit pracovní soboty, nastoupit do jisker nebo bejt u nácviku spartakiády. A bylo mi to coby prckovi líto. Vytratily se soušky čelky, Vitacit, skákací gumy, síťovky a mlíko v plastu, co se mu stříhal růžek. 

Není to tak dávno, co internetem proběhlo kontroverzní video jistého nejmenovaného ženského spolku, ve kterém se řada žen omlouvá mužům za to, že jim přebraly jejich mužské role a že se snaží být lepší než oni. Tyto ženy proklamují, že muže bezmezně milují a některé u toho brečí tak, jako by zažívaly domácí násilí. Video si nejen díky své absurdnosti zasloužilo pozornost médií, a jelikož se domnívám, že jeho

Všechno to začalo asi před rokem. V té době jsem už do Inspirante psala, nicméně jako externistka. Jednoho dne jsme se o něčem bavili na poradě, ani nevím už o čem, ale vím, že když přišla řada na mě a mluvila jsem, zmínila jsem, že nemám invalidní důchod. Naše šéfredaktorka se na mě zděšeně podívala a zeptala se: „Vy nemáte invalidní důchod?!“