Drápu se na sedadlo. Cestující mi nejdřív podává pomocnou ruku, pak dvě čísla Strážné věže. Šmarja. Na další zastávce nastupuje stařec s hůlkou, kterou mi zabodne do nohy a s předstíraným pokašláváním na mě významně hledí. Jemu časák nikdo necpe. Zato mu nabídnou místo. Něco je v mojí logistice špatně. Nechci spasit, chci si sednout. Taky.

Když jsem byla v posledním ročníku bakalářského studia na University College v Londýně, doktor Nathaniel Coleman uspořádal panelovou diskuzi s názvem „Proč není můj profesor černý?“ Cílem této panelové diskuze bylo upozornit na disproporční zastoupení černochů mezi britskými profesory (pouhých 6 ‰, ačkoliv černoši tvoří ve Velké Británii 3 %). V tomto ročníku jsem také chodila na jeho přednášky z filozofie rasy, což byl podle mého názoru jeden z nejužitečnějších předmětů v rámci

Já zimu miluju, na mrazivé procházky ve sněhu nedám dopustit. Cokoli s vločkami mě dojímá, obzvlášť zmrzlinový pohár s vločkami čokolády. Radost mi kazí jen to, že jsem celou jednu roční dobu ve skluzu.